Bitevní pole práva

Dánský film Boj propagují tři různé plakáty. Na tom, který použil i český distributor, vidíme rodinu objímající se na letišti, přičemž zády k nám stojí hlavní hrdina oblečený v uniformě. Alternativní plakát nám ukazuje také skupinu objímajících se lidí, kterým nevidíme do tváří. Tentokrát jsou to ale vojáci, kteří se v afghánské vesnici vzájemně kryjí před výbuchem a padající sutí. Až třetí varianta ukazuje něčí obličej. Je to napjatá tvář hlavního hrdiny, který tentokrát sedí přímo naproti nám na lavici obžalovaných u soudu. Rodina, válka a právo jsou tři bitevní pole, která před námi snímek otevírá.

Úsporný a efektní

Snímek Tobiase Lindholma je dobrou ukázkou severského modelu filmu, který pracuje s relativně nízkým rozpočtem a lokálním kontextem, ale zároveň se odvíjí od témat, která mohou rezonovat napříč celým evropským, potažmo severoamerickým trhem. Boj stál 1,2 milionu dolarů, které získal od Dánského filmového institutu, a natáčel se v Dánsku, Turecku a Španělsku. Hrdinové jsou dánští vojáci, ale jejich národnost hraje minimální roli – daleko podstatnější je to, že patří k západním vojenským silám v Afghánistánu. I když jde o válečný film, který se zčásti odehrává v bitevní zóně, je to zároveň komorní podívaná, jež operuje jen s hrstkou aktérů a malým počtem prostředí. Namísto velkolepých bitevních scén si vystačí s několika „zpravodajsky“ natočenými bojůvkami, ve kterých vždy jde jen o jednoho vážně zraněného, s jednou sniperskou akcí a se scénami z vojenského tábora. Právě afghánské pasáže jsou dokladem schopnosti tvůrců pracovat úsporně a přitom efektně. Pomocí zpravodajské ruční kamery, účelného střídání detailních a celkových pohledů a používání často drastických motivů včetně mrtvých dětí se jim daří celkem dobře vyvolat iluzi skutečných bojových situací.

Nejméně vyvážená je naproti tomu rodinná linie. Snímek nejprve poměrně dlouho paralelně sleduje manželku hrdiny Clause, jak sama vychovává jejich děti, ale jakmile se otec rodiny vrátí, omezí se celá tato dějová vrstva jen na několik scén, které navíc pouze komentují Clausovo soudní přelíčení. O to jde ve filmu především. Claus se totiž vrací z Afghánistánu domů proto, že je obviněn z vydání rozkazu, který sice zachránil zraněného člena jeho jednotky, ale přišlo kvůli němu o život několik místních civilistů. Film tu přímočarým a průzračným způsobem rozvíjí morální dilema. Claus se rozhodne lhát a tvrdit, že k vydání rozkazu měl dostatečný důvod. Jeden z hlavních argumentů přitom zní, že je ošemetné od stolu hodnotit rychlé rozhodnutí toho, kdo jedná v bezprostředním ohrožení vlastního života a životů jeho kolegů. Je celkem jedno, jak soud nakonec rozhodne, podstatné je, že scény u soudu nastolují neřešitelné dilema. Děje se to civilně, věcně, bez velkých gest a s důvěrou v to, že samotný etický konflikt udrží diváky v napětí.

Afghánci na dostřel

Pozoruhodně a velmi subtilně otevírá film otázku vztahu západních vojáků k civilním obyvatelům země. Snímek nedává Afgháncům skoro žádný prostor. Při klíčovém ostřelování Clausovy jednotky vůbec nepřátele neuvidíme a jedinou jednající afghánskou postavou je otec, který přivede svou rodinu do dánského tábora a prosí o azyl, protože jim hrozí smrtelné nebezpečí. Rozhodnutí redukovat počet civilistů ve filmu na minimum má zřejmě co dělat i s rozpočtem, zároveň to ale ilustruje situaci u vojenského soudu. Civilní oběti Clausova rozhodnutí jsou totiž téměř dokonale anonymní – vidíme jen pár detailů mrtvých těl na fotografiích, jejichž pravost je navíc zpochybněna. Scény vykonávání spravedlnosti způsobem „o nás bez nás“ jsou nenápadnou, ale trefnou kritikou zahraničních vojenských misí bohatého Západu. Snad ještě kritičtější je ovšem v tomto ohledu scéna sniperského ostřelování podezřelého civilisty – Afghánci tu sice opět zůstávají v dálce, ale zároveň doslova na dostřel.

Lindholmův Boj je zkrátka profesionálně odvedený lokální film s internacionálním apelem, který dokáže zřetelně a naléhavě formulovat své téma a naplno využít omezené, ale pečlivě a hospodárně zvolené atrakce.