V dubnu vypršel termín, do něhož mohl generální tajemník španělských sociálních demokratů Pedro Sanchez sestavit vládní koalici, jejíž součástí měla být i levicová strana Podemos. Jednání však nevedla k ničemu a 26. června se uskuteční nové volby. Jaké jsou nyní šance španělské nové levice?
Končí nejkratší volební období postfrankistického Španělska. Žádné z větších stran se nepodařilo prolomit patový výsledek voleb z 12. prosince 2015. Odstupující premiér a předseda Lidové strany Španělska (PP) Marian Rajoy chytře přenechal sestavení vlády leaderovi Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) Pedru Sanchezovi. Ten zabředl do dlouhého a bezvýchodného vyjednávání se středovými Ciudadanos a levicovými Podemos, aniž by byl schopen najít politický průsečík, na kterém by mohl postavit novou koalici. Největší třenice se odehrály mezi socialisty a Podemos – PSOE často obviňovala stranu Pabla Iglesiase z nereálných požadavků, zatímco Podemos vyčítali socialistům, že preferují spolupráci s umírněnými Ciudadanos.
Kritika Podemos
Dlouhá vyjednávání poškodila socialisty i Podemos. Poslední demoskopické průzkumy ukazují, že se rapidně zvýšila míra kritiky voličů namířená vůči Pedru Sanchezovi a Pablu Iglesiasovi. Více než třetina voličů Podemos nesouhlasí s politikou vedenou leaderem této strany a 31 procent příznivců PSOE má stejný postoj vůči Sanchezovi. Oba politici jsou navíc hodnoceni kritičtěji i voliči ostatních stran. Evidentně zde zafungovala kampaň španělského tisku, včetně středolevicového deníku El País, která se vedla proti Podemos. Svou roli ale sehrála i jistá umanutost samotného Iglesiase, jenž se v nové vládě dožadoval vicepremiérského postu a poloviny ministerstev.
Největší kus zodpovědnosti za krach vyjednání však nenesou ambiciózní Podemos. Velkou roli sehrála také vnitřní rozpolcenost socialistické strany. Sanchez se svou strategií široké koalice od Ciudadanos až po Podemos se ocitl uvnitř své strany v izolaci. Proti Podemos vystoupila především stará garda socialistů, jež vládla straně v letech následujících po pádu Franciska Franka. V tomto ohledu jsou výmluvná prohlášení dlouholetého generálního tajemníka a bývalého španělského premiéra Felipa Gonzaleze, jenž na konci ledna Sancheze varoval před koalicí s „leninismem 3.0“. „PP a PSOE by si neměly navzájem bránit v sestavení vlastní vlády,“ uvedl Gonzalez pro El País. Podle bývalého premiéra, jehož slova mají uvnitř PSOE stále velký vliv, bylo třeba hledat politickou dohodu o velké koalici s lidovci bez Mariana Rajoye a s Ciudadanos. Tlak na vytvoření velké koalice se zajisté zvýší po červnových volbách, u nichž hrozí, že dopadnou stejným patem jako ty prosincové.
Každopádně se zdá, že černého Petra po neúspěšných jednáních drží v rukou Podemos. Vůdčí postavení Pabla Iglesiase je oslabeno. Část voličů Podemos by uvítala méně „politického handrkování“ a větší vstřícnost vůči PSOE. Stranu současně oslabily i některé informace o údajném černém financování venezuelskou vládou a také vnitřní spory o směřování hnutí. Preference hnutí v posledních měsících tak výrazně oslabily. Ovšem to není pro Podemos nic nového. V obdobích bez velkých politických mobilizací má voličstvo Podemos tendenci ke zvýšené kritičnosti. Naopak volební kampaně voliče Podemos mobilizují a zároveň polarizují.
Přeskupení sil na levici
Špičky levicového hnutí se snaží na novou politickou situaci zareagovat otevřenějším přístupem k ostatním silám nalevo od PSOE. Na rozdíl od prosincových voleb se Podemos již nebrání předvolební koalici se stranou Izquierda Unida (IU), která získala v posledních volbách čtyři procenta hlasů, ale jen dva poslance. Nová koalice by mohla povzbudit poněkud unavené aktivisty. Mnozí z nich si přáli předvolební spolupráci již v prosinci, jejich přání však byla rázně odmítnuta vedením hnutí, a to přesto, že podobné koalice fungují na úrovni regionů. Koalice Podemos a IU zatím slaví u voličů úspěch: podle posledních výzkumů by ji volila čtvrtina španělských voličů. Díky tomu by se stala hlavní silou na levici: socialisty by totiž dnes volilo jen něco málo přes dvacet procent voličů. Tandem Podemos a IU by tak spolu s PSOE měl v novém parlamentu pravděpodobně o něco více mandátů než středopravicový blok PP a Ciudadanos.
Rozložení preferencí ale ukazuje, že španělští voliči nejsou schopni vyjádřit jasnou politickou vůli. Hnutí proti úsporným opatřením dokáže mobilizovat jen něco málo přes třetinu voličů. Zastánců současné hospodářské politiky je sice ještě méně, mnozí voliči si ale myslí, že vinu za situaci v zemi nenese špatně nastavená hospodářská politika, ale zkorumpovanost politických elit, nefunkčnost veřejné správy či konzervativní a korporativistické kliky. Španělskou společností prochází celá řada konfliktů, na prvním místě je však jednoznačně otázka státního uspořádání. V tomto ohledu se konzervativním a středovým silám podařilo z Podemos a jejich požadavku na svobodné sebeurčení referendem vytvořit ideálního nepřítele. Hezkým příkladem této propagandy je nedávné televizní vystoupení celostátního policejního ředitele Ignacia Cosidó, dle kterého „Podemos zastávají stejné politické postoje jako ETA“. Podemos nechtějí dle policejního ředitele jen rozbít jednotu španělského státu, ale rovnou svrhnout demokratický systém: „Jedná se o projekt totalitní levice. Důsledky takového vládnutí mohou dnes občané vidět ve Venezuele: ochuzení společnosti a rozsáhlé omezení osobních svobod.“
Hlavním úspěchem Podemos je zajisté přeskupení sil na levici. Pokud by se potvrdily prognózy předvolebních výzkumů, PSOE by po čtyřiceti letech ztratila svou výsadní pozici. Podemos se povedlo přebrat socialistům část elektorátu a především zmobilizovat ty občany tíhnoucí k levici, kteří by jinak pravděpodobně vůbec nedorazili k volbám. Naopak se nepodařilo prorazit do teritoria stran pravice a středu, jež stále mohou počítat s podporou takřka každého druhého voliče. Pokud k tomu nedojde v začínající volební kampani, stane se velká koalice socialistů a lidovců vzývaná Felipem Gonzalezem pravděpodobně realitou.
Autor je spolupracovník italského listu Il Manifesto.