Zírat jako voyeur

Alain Robbe­-Grillet se proslavil jako autor, který se skoro nedá číst, čehož sám jakožto svůj vlastní nakladatel vědomě a s úspěchem využíval v reklamě. U nás je znám zejména prózou Žárlivost (1957, česky 1965). Ta následovala bezprostředně po nově přeloženém Voyeurovi (Voyeur, 1955) a knihy jsou si v lecčems podobné. V obou je hojně využíván detailní popis, soustřeďující se hlavně na geometrii těles, světla a stínu, a v obou případech je účelem tohoto popisu vymezit čtenáři rámec, který je popsán co nejobjektivněji a nejdůkladněji, aby byl představitelný v dostatečně určitých konturách. Popisy je dobré číst pečlivě, protože jsou nakonec vlastně jediným skutečně pevným záchytným bodem. V Žárlivosti je navíc – aspoň v některých vydáních – text doplněn plánkem domu a přilehlé plantáže, kde se děj odehrává. Oproti tomu Voyeur je mnohem zalidněnější, jeho děj je výrazně komplexnější a méně strukturovaný.

Druhou pro Robbe-Grilleta příznačnou figurou jsou přechody od jednoho obrazu či děje k jinému pomocí jakéhosi zaostření na detail a opětovného ustoupení, čímž je čtenář znejišťován, v jakém novém kontextu se to ocitl. Tyto posuny se mohou odehrávat v rámci stránek, odstavců i jednotlivých vět. Zvláště patrné jsou v Domě milostných schůzek (1965, česky 2004). Tato metoda má blízko k filmu, kde jsou podobné přechody běžné. Robbe­-Grillet se ostatně filmu intenzivně věnoval jako scenárista a režisér, což vzhledem k důrazu na vizualitu v jeho románech není nijak překvapivé. Voyeura i Žárlivost napsal ještě před svým působením u filmu, a jsou tedy v jistém smys­lu hraniční. Autor na nich testuje, co všechno papír snese, než se stane filmovým plátnem.

Čtenář jako vyšetřovatel

Zápletka Voyeura je prostá. Mathias, podom­ní prodejce hodinek, připlouvá brzy ráno na ostrov, kde hodlá prodat pokud možno veškerý svůj artikl. Věci se ale vyvinou jinak, než si naplánoval. Zločin visí ve vzduchu – a patrně nejsnazší způsob přiblížení Voyeura je chápat ho jako detektivku, byť velmi neobvyklou. U detektivní prózy čtenář právem očekává zločin, jeho stopy a nakonec řešení. Robbe-­Grillet nás místo toho zásobuje detailními popisy tvarů a uspořádání staveb, předmětů a přírodnin, mnoha nesourodými verzemi jednotlivých okamžiků dne, variovaným opakováním a různými jmény pro tytéž osoby. Od začátku textu celý ostrov posévá indiciemi tak hustě, až se z toho dělají kola před očima. Jen zločin se v tom všem nějak ztrácí, ačkoli celou dobu tušíme jeho přítomnost. Čtenář tu není ani tak v pozici pozorovatele, jako spíše vyšetřovatele. Kniha zprostředkovává až fyzický dojem, že před vámi sedí podezřelý a přes vaši usilovnou snahu se vám směje do očí a odpovídá nesouvisle, protiřečí si, poukazuje na to, jak je celý výslech veden, a vy se stále nemůžete dostat k tomu, jak se události odehrály. A když už si myslíte, že si vynutíte přiznání, poradí právník podezřelému, ať už nic neříká.

Kdybyste se dopracovali k definitivní verzi, mohli byste knihu v klidu odložit a zapomenout. Šlo by, jak Robbe­-Grillet říkal, o obsahovou literaturu. Namísto toho však zůstanete zírat s otevřenými ústy. A právě v tom spočívá jinakost této detektivky: nejde jen o Mathiasův příběh, ale také o příběh Robbe-­Grilletův a rovněž o to, jak je celý text vlastně postaven. Problémům, kterým čelí Mathias při snaze zkonstruovat udržitelnou verzi svého alibi, je zároveň vystaven i čtenář, snažící se sestavit si skutečný sled událostí.

Zhanobit a zabít román

Spisovatel situuje děj na ostrov, kde se neplatí franky, ale korunami, jako tomu bývalo v Bretani, odkud Robbe-­Grillet pochází. Vypadá to, jako by se vracel domů, aby tu mučil, zhanobil a třeba i zabil román. Za pozornost stojí také to, jak sugestivně působí chybějící články Mathiasova příběhu. V anotaci knihy i v sekundární literatuře se můžeme dočíst, že dojde ke znásilnění a vraždě mladé dívky. K vraždě jistě dojde, protože dívka je mrtvá – ačkoli existuje také interpretace, která tvrdí, že k žádnému zločinu vlastně nedošlo. Každopádně lze říct, že pro násilné usmrcení jsou v textu doklady, stejně jako pro pálení cigaretou a spoutání. O znásilnění ale není v knize ani zmínka. Krásně to ilustruje (a čtenář by to měl brát jako jednu ze zkušeností, kterou mu kniha přinese), jakou moc má pomlka.

Pomlkou je čas, kdy se odehrál zločin, stejně jako časový úsek, který Mathias potřebuje vyplnit nějakou historkou. Mathias se od začátku snaží dopočítat, kolik za prodávané hodinky utrží a kolik času k jejich prodeji potřebuje. Jeho výpočty se ale vždycky nějak zaseknou a rozplynou. A podobné je to i s konstrukcí alibi a konečně i čtenářovou snahou o uchopení příběhu. Vy zíráte na román a on zírá na vás. Je celý protkán osmičkami (i ležatými), smyčkami, očima a pohledy, zíráním racků, pozorováním i zrcadlením.

Nic nezačíná, nic nekončí

Text Voyeura je fragmentarizovaný, psaný v krátkých odstavcích, a to může působit i dnešnímu čtenářstvu jisté potíže. Proč vlastně, když žijeme ve světě klipů, šotů, střihů, teaserů, výkřiků a reklam? Robbe­Grilletův současník těžko překonával odpor k něčemu tak nesourodému a kontradiktorickému, chyběl mu v knize prostý lidský cit, nějaké to hodnocení, odsouzení a v posledku také uzavření. Chybělo mu ujištění, že ačkoli je celý příběh nějaký spletený, nakonec se z ležaté osmičky přece jen stane rovná úsečka vedoucí od startu k cíli. U dnešního čtenáře bych očekával problém opačný. Vzhledem k roztříštěnosti světa kolem, kde nic skutečně nezačíná ani nekončí, jen se zableskne a zmizí, a kde je běžné veřejně pronášet vzájemně se vylučující tvrzení, a přesto společensky bodovat, by přece nemusel mít pocit, že je něco významně jinak než obvykle. Ale pokud by se někdo na těchto cestách přece jen ztrácel, mohu mu doporučit ­bedekr Rocha C. Smitha s lakonickým názvem Understanding Alain Robbe-­Grillet (Rozumět Alainu Robbe-­Grilletovi, 2000). Je úměrně obsažný a nenechá vás spadnout z útesu ani bezmocně stát na místě.

Co mě ovšem nepřestane udivovat, je nakladatelská anotace na obálce. Její zadní straně dominuje vítězoslavný nápis: „Vítěz slavné francouzské CENY KRITIKŮ“ (verzálky jsou tučně a červeně). Ale o jakou cenu že to vlastně jde? Toho, kdo Robbe­-Grilleta zná, ocenění asi příliš nezaujme. Ovšem ani toho, kdo autora nezná, zřejmě nenavnadí, protože cen je na světě jako máku a jedna slavnější než druhá. Horší je, že když knihu otevřete, zjistíte, že její grafickou úpravou, natož výběrem papíru se patrně nikdo nezabýval, takže oceněný titul vypadá jako detektivní škvár. Robbe-­Grillet, laureát slavné Ceny kritiků, by si rozhodně zasloužil případnější vydání.

Autor je komparatista.