Propsat se k dospělosti

 Maxim Biller se narodil roku 1960 v Praze žijícím ruským rodičům, kteří se o deset let později rozhodli emigrovat do Německa. Novela Židovský blues (2009, česky 2015) je jeho čtvrtou knihou přeloženou do češtiny. Zvolený český název nabízí jeden z možných klíčů k příběhu, který popisuje cestu mladého židovského spisovatele k sobě samému – je to zkrátka posmutnělé vyprávění v ich­formě (podtitul ostatně hlásá, že se jedná o autoportrét). Původní, německý název ovšem navádí k jinému výkladu – kniha se totiž jmenuje Der gebrauchte Jude, což Jana Zoubková překládá buď jako „Žid k použití“, anebo „využitý [rozuměj zne­užitý] Žid“.

Svět, o němž kniha vypráví, působí velmi autenticky. Tohoto efektu autor dosahuje zasazením příběhu do reálného časoprostoru (především Mnichov, Hamburk a Izrael počátku osmdesátých let). Nezdržuje se popisy míst či charakteristikami postav, umně však využívá obrazotvorné síly detailů a sebereflexivních komentářů, v nichž vypravěč z pozice dospělého muže hodnotí své někdejší chování. V textu se navíc objevuje enormní množství jmen německy píšících Židů – není nutné nechat si jejich neznalostí kazit dojem z četby, nicméně schopnost zařadit je na mapu německé kultury čtenářský zážitek prohlubuje. Pro samotnou konstrukci příběhu má největší význam literární kritik Marcel Reich­Ranicki. Nemůžeme si ověřit, jaký vztah k sobě oba muži ve skutečnosti měli; důležitější je, že si Biller vybírá Reicha­Ranického za svého „náhradního literárního otce“ a své představy o literatuře a židovství konfrontuje s těmi kritikovými – ať už reálnými či domnělými.

Proč jsem Žid?

Charakter ústřední postavy se vyjevuje jednak ve vnitřních monolozích, jednak v dialozích s ostatními postavami, které reprezentují nejrůznější světonázory. Na malé ploše se tak daří konstruovat myšlenkově velmi zahuštěný intelektuální prostor, k jehož centrálním motivům patří židovství, sekundární reflexe holocaustu (respektive jeho dopadu na současnou německou společnost), ale také relativizace domnělých dějinných pravd a hledání vlastní identity v moderní společnosti.

„Jsem Žid, protože nechci být Rus, Čech nebo Němec. Jsem Žid, protože jsem už ve dvaceti vykládal židovské anekdoty, protože se víc bojím nachlazení než války a sex považuju za důležitější než literaturu,” říká o sobě na začátku knihy Billerovo alter ego – a postupně svůj výrok precizuje. Jde vlastně o klasický bildungsromán, v němž sledujeme útrapy doprovázející hrdinovo dospívání a hledání sebe sama. Když se úplně normální, trochu arogantní, sebestředný a ambiciózní kluk chce stát spisovatelem, není to nic neobvyklého. Ale co když je to mladý Žid žijící v osmdesátých letech v Německu, který navíc pochází z Ruska a německy se naučil pořádně jen kvůli tomu, aby si nemusel připadat jako outsider?

Billerův text ukazuje, že všichni potřebujeme mít ve společnosti nějakou nálepku, přestože příslušnost ke skupině člověka mnohdy umlčuje a automaticky mu přisuzuje určité vlastnosti – identita se tak stává společenským stigmatem. Arogance, nenávist a sarkasmus tu pak fungují jako ochranný štít, bránící jinak křehkého a vnitřně nejistého hrdinu před světem, který se stejně jako on musí vyrovnávat s dědictvím minulosti. Ostatně tato s nadhledem přiznaná mladická nesmělost a naivita až blbost je jedním z důvodů, proč Židovský blues stojí za přečtení.

Třaskavé banality

Vědomě zvolená identita však umožňuje ještě jednu věc: vyslovit nahlas to, o čem se jinak spíš mlčí, ačkoli to občas může vést k nepochopení a následnému překroucení řečeného. Biller navíc platí za enfant ter­rible německé literatury, takže si může dovolit uvažovat nad tím, zda jsou Němci Hitlerovými oběťmi a jak moc je smíme ještě dnes soudit za šoa – zdánlivě banální otázky totiž mohou v Německu ještě dnes působit jako konverzační rozbušky. Neustále přítomným tématem je také izraelsko­palestinský konflikt a úvahy nad tím, jaké druhy labelingu se v jeho reflexích projevují. „Věděli by beze mě, kdo jsou?“ ptá se spisovatel a soudě podle recenzí z německého tisku jsou kritici spíše rádi, že Biller společnosti tohle zrcadlo nastavuje. Stává se oním „Židem k použití“, skrze nějž je možné nahlédnout svou vlastní identitu.

Židovský blues vyžaduje citlivého čtenáře s drsným smyslem pro humor a odhodláním Billera skutečně číst a chtít mu porozumět. Kratičké kapitoly bez výraznějších dějových zvratů, psané poměrně strohým jazykem a přesycené množstvím jmen, v nichž ukňouraný čtyřiadvacetiletý kluk vypráví o tom, že se sice rozhodl být Židem a spisovatelem, ale že je to složité, mohou snad působit jako terapeutický výron stárnoucího spisovatele, jenž vzpomíná na své mládí. Jsou to však jen spisovatelské mimikry, neboť jak ke konci knihy poznamenává sám autor, „věty bez souvislosti často vyjeví svůj smysl až mnohem později”. Nenechá­li se čtenář odradit mírně kýčovitým závěrem, může se tímhle příběhem pročítat klidně několikrát.

Autorka je komparatistka.