Věčná válka v kung­-fu stylu

Šestidílná první sezóna „fantasy kung­fu dramatu“ Into the Badlands měla v loňské seriál­ové sezóně hodně specifické postavení. Vysílala se na kabelové televizní stanici AMC, která v minulosti zaštiťovala dvě prestižní quality TV série Šílenci z Manhattanu (Mad Men, 2007–2015) a Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013), ale také velmi úspěšnou zombie sérii Živí mrtví (The Walking Dead, od roku 2010). Premiérové díly Into the Badlands se vysílaly právě po nových epizodách Živí mrtví, což podle mnohých interpretů mělo vliv na relativně vysokou sledovanost série. Ta se ale u posledních epizod vysílaných až po skončení nové sezóny zombie seriálu o něco propadla. Navíc je nejisté, jaké reakce seriál vlastně vyvolal. Na serveru Metacritic, sdružujícím online recenze od respektovaných kritiků a médií, má Into the Badlands nepříliš povzbudivé průměrné hodnocení 53 procent od kritiků, nicméně v paralelním průměrném hodnocení běžných uživatelů serveru dosáhl mnohem přesvědčivějších 8,1 bodu z celkových deseti. Producenti dlouho zvažovali, zda se ­seriál dočká druhé sezóny, ale letos v březnu nakonec odsouhlasili desetidílné pokračování, které by se mělo vysílat v příštím roce.

Mosty mezi kulturami

Nejednoznačné reakce na tento cyklus se vcelku daly očekávat. Into the Badlands se totiž výrazně liší od většiny současné seriálové produkce. Snad žádný jiný novější seriál, včetně výstavního cyklu HBO Hra o trůny (Game of Thrones, od roku 2011), totiž nestavěl svou image tak silně na „production values“. Mohli jsme se o něm předem dozvědět, že bude obsahovat špičkové ukázky bojových umění, přičemž bojovou choreografii měl na starosti Huan­Chiu Ku, který dlouhodobě spolupracuje s Jet Lim, a na bojové scény dohlížel jeden z výkonných producentů filmu, hongkongský režisér Stephen Fung – tedy tvůrce vynikajícího dvoudílného steampunkového kung­fu cyklu Tai Chi 0 a Tai Chi Hero (obojí 2012). Psalo se také o vynikajících kostýmech, výpravě a speciálních efektech. Právě to však nakonec možná přispělo k rozporuplnému přijetí seriálu. Kritici totiž většinou přiznávají, že při hodnocení vycházeli z předpokladu, že Into the Badlands bude efektní, bezduchá a přímočará akční jízda s vypiplaným designem a dynamickými bojovými sekvencemi, jenže výsledek je mnohem komplexnější a promyšlenější, než by se s ohledem na žánr dalo čekat. Přednosti seriálu jsou ovšem pro mnoho diváků obtížněji zachytitelné. Odvíjejí se totiž od hledání a nacházení nečekaně stabilních a působivých mostů mezi západní a východoasijskou popkulturou.

Za konceptem série stojí dvojice scenáristů Alfred Gough a Miles Millar, která má za sebou několik velmi diskutabilních pokusů o zapojení východoasijské popkultury do Hollywoodu: Smrtonosnou zbraň 4 (Lethal Weapon 4, 1998), Tenkrát na východě (Shanghai Noon, 2000) a Mumii: Hrob Dračího císaře (The Mummy: Tomb of the Dragon Emperor, 2008). Nicméně zatímco všechny tyto filmy lze nařknout z toho, že kolem východo­asijských prvků rozvíjejí lacinou auru exotismu nebo orientalismu, v Into the Badlands se jim podařilo vytvořit daleko důmyslnější symbiózu. Série tak nabízí jednu z možných odpovědí na problém, který v populární kinematografii nastal nejpozději v devadesátých letech s příchodem hongkongských filmařů a hvězd do Hollywoodu a s globálním boomem japonského anime. Vyvstala otázka, jakým způsobem skloubit dvě tradice, jež sice mají mnoho společných znaků, ale také množství specifik definujících jejich rozdílné identity.

Bez národního odéru

V případě Into the Badlands nestojí poprvé ve společné tvorbě Gougha a Millara v jádru vyprávění střet dvou odlišných kultur, nýbrž zcela fiktivní prostor, kde se obě kultury rozpouštějí jedna ve druhé. Nejlépe to vystihuje japonský termín mukokuseki, neboli „odnárodnění“. Japonští designéři a tvůrci popkultury jím zdůrazňují dlouhodobý trend zbavovat svou produkci, zvláště tu určenou pro globální trh (například elektroniku značky Sony nebo transmediální značku Pokémon), specificky japonských znaků. Kulturní teoretik Kóiči Iwabuči výstižně charakterizuje fenomén mukokuseki přirovnáním k deodorantu, který má zbavit japonské výrobky „odéru“ japonskosti a dodat jim bezpříznakový, univerzální charakter.

Fiktivní svět Into the Badlands představuje prostor, který je zároveň multikulturní (konkrétně americko­východoasijský), ale zároveň mukokuseki, protože kulturní rozdíly tu nejsou zdůrazněny. Na druhou stranu však nejsou ani potlačeny – žádná z obou (pop)kultur není pohlcena tou druhou, ale tvoří směs do sebe pevně zaklesnutých vlivů. Jedná se zkrátka o hybridní a zcela virtuální neutrální hyperrealitu, v níž se potkávají prvky steampunkového designu a prostředí jižanských otrokářských farem s ukázkami bojových umění (které jsou samy efektní kombinací různých reálných bojových stylů, akrobacie a ikonických prvků spojených s japonskými samuraji), s přiznanou volnou inspirací tradičním čínským eposem Wu Čcheng­Ena Opičí král nebo motivem sváru giri a nindžó (absolutní povinnost pánovi versus projevy osobní svobodné vůle), který stojí v jádru klasických samurajských dramat.

Zároveň nejde o žádnou multikulturní utopii. Naopak, v Into the Badlands je válka všudy­přítomným základním principem vztahů mezi všemi postavami. Svět série je tvrdě individualistický v tom smyslu, že v sevřeném, v zásadě poměrně komorním univerzu stojí každá z postav sama za sebe – veškerá spojenectví jsou pouze dočasná a vzájemné náklonnosti vratké a nestálé. Dynamika loajality a zrady, ze které do velké míry žije televizní Hra o trůny, je tu dovedena do ještě většího extrému. Všechny postavy jsou silné, tvrdé, nezávislé a všechny sledují individuální cíle. Tento prvek je ještě zdůrazněn tím, že cyklus je zasazen do feudálního společenského zřízení, které silně zdůrazňuje loajalitu vázanou na osobní a rodinné vztahy. Ve svém akcentu na individualismus seriál bourá nejen kulturní, ale také genderové konvence, protože je přehlídkou různých typů silných, aktivních a samostatných ženských postav.

Svět silných

Další charakteristický znak série, který ji odlišuje od běžných západních zástupců akčního a dobrodružného žánru, ale sbližuje s východoasijskou popkulturou (a také se seriály jako Hra o trůny), je fakt, že není vystavěna kolem boje dobra se zlem. Žádná z postav nemá „dobré“ ani čistě „zlé“ motivace, dobro a zlo jako obecně platné principy v seriálu zkrátka neexistují a hrdinové se řídí tím, co sami považují za správné, etické nebo prospěšné. Fantaskní prostor cyklu tak formuluje jakýsi alternativní mýtus vůči křesťanské vizi světa jako místa boje Boha a Ďábla. Kosmos Into the Badlands je prostorem věčné války všech se všemi, prostorem neustálého uplatňování síly, zmocňování se a podrobování, nejistoty a proměnlivých situačních konstelací. Je to krajně bezútěšný svět, kde úsilí většiny postav, například revolucionářky Vdovy, směřuje buď k tomu jej od základu změnit, anebo ho úplně opustit, jako elitní zabiják Sunny.

Americký sinolog Andrew Plaks napsal o eposu Opičí král, že působí téměř jako „shluk věcí složených dohromady proto, aby čtenáře ohromoval nebo se mu vysmíval“. Zábavné epizodické vyprávění o cestě buddhistického mnicha Tripitaky pro posvátné sútry do Indie je samo o sobě divokou syntézou tří rozdílných čínských tradic – buddhistické, konfuciánské a taoistické. Ačkoli interpreti přirozeně tíhnou k redukování této rozmanitosti na nějakou jednotu (nebo alespoň uspořádaný systém), Into the Badlands jako by s Opičím králem spojovala právě snaha vytvářet fantaskní prostor jakožto směs různých tradic. Namísto Indie v seriálu stojí bájná země Azra, která má ležet někde za hranicí „pustin“ ovládaných panovačnými barony. Odsouhlasená druhá sezóna možná naznačí, kam se toto televizní putování na západ vlastně ubírá.