Život s Reálnem

„Reálný sex – aby byl vůbec snesitelný – musí být artikulován skrze ‚asexuální‘ filtr Říjnové revoluce (místo příslovečného: ‚Zavřete oči a myslete na Anglii!‘ zde máme: ‚Zavřete oči a myslete na Říjnovou revoluci‘).“ Takto zní jedna z tezí, s nimiž se můžeme setkat v knižním souboru textů Slavoje Žižeka Lacrimae rerum. Jedná se o koláž esejů inspirovaných výborem vydaným polským nakladatelstvím Krytyka Polityczna, který po konzultaci se Žižekem sestavil polský filmový teoretik Kuba Mikurda. Česká antologie se tohoto vzoru drží (byť není tak obsáhlá), a také se tedy soustředí na Žižekovu interpretaci velkých „auteurů“, jakými jsou Krzysztof Kieślowski, Alfred Hitchcock, Andrej Tarkovskij nebo David Lynch.

Strašák Lacan

Eseje byly vybrány z prací Enjoy Your Symptom! (Užijte si svůj symptom!, 1992), The Plague of Fantasies (Epidemie fantazií, 1997), The Thing from Inner Space (Věc z vnitřního prostoru, 1999), The Art of the Ridiculous Sublime (Umění směšné ­vznešenosti, 2000) a Organs without Bodies (Orgány bez těl, 2003), jež se všechny systematicky zaobírají filmem. Je však otázkou, zda Žižek o filmu vůbec píše systematicky. Spíše než aby filmy metodicky analyzoval, si z nich totiž vybírá scény, které komentuje, vkládá do širších teoretických celků a ilustruje jimi situace „skutečné“, vytržené z každodennosti. Sumu komentářů, ať už k filmům či kulturnímu dění, Žižek produkuje ohromnou rychlostí, takže se často opakuje, což mu bývá vytýkáno. Když se znovu a znovu setkáváme s jeho koncepcí cynismu ve vztahu k postideologii nebo s tvrzením, že při sexu s partnerem se lze vyhnout traumatu pouze díky projekci, v níž partner figuruje jako plátno fantasmatu, můžeme rychle získat pocit, že už máme Žižeka „přečteného“. Ale jak se nakonec ukazuje, opakování čtivosti jeho děl spíše pomáhá. Mimoto je důsledkem Žižekovy snahy zkoumat vše jako jeden celek.

Čím je kniha Lacrimae rerum v oblasti výkladů filmu přínosná? Současné kulturní interpretace filmu se často potýkají se snahou ve všem zachytit „textuálnost“, a potvrdit tak příznaky postmoderní vyčerpanosti. Příkladem může být interpretace kulturní kritičky Angely McRobbie, která v Lynchově snímku Mulholland Drive (2001) vidí jen určitou sumu citací, čímž jej redukuje na příklad postmodernismu par excellence. U Žižeka se setkáme s odlišným přístupem, který poukazuje na to, že filmy samotné nám mohou říct mnohem více než teorie, jež na ně lze aplikovat. Žižek filmy považuje za médium ilustrující, jak „Reálno“ v různých formách a kontextech vstupuje do symbolického řádu, který konstituujeme. Nejedná se tedy o interpretaci kritizující film pouze v rámci kulturního průmyslu. Žižek nám umožňuje nahlédnout, jak je ideologicko­cynický subjekt situován do „možností“ voleb v rámci neoliberální etiky, kterou reprodukuje.

S tím souvisí také Žižekova polemika s postteorií. Ta se staví proti takzvaným velkým teoriím, které v sedmdesátých letech „kolonizovaly“ filmovou vědu, často pod taktovkou kulturálních studií. Míří zejména na přístupy čerpající z dekonstrukce, feminismu, marxismu a obzvláště z psychoanalýzy. Obecně se jedná o teorie, jež provádějí ­ideologickou analýzu společnosti jako celku. Oproti tomu podle postteorie nemůžeme filmu přisuzovat ideologickou hodnotu či funkci. Film je podle tohoto stanoviska politicky neutrální médium, v němž jsou znaky otevřeny mnoha interpretacím. S tím Žižek nejenže nesouhlasí, ale dokonce tvrdí, že pro postteorii představuje Lacan cosi jako strašáka, což plyne v prvé řadě z nepochopení funkce psychoanalýzy jako takové. K tomu, zda je psychoanalýza velkou teorií, Žižek říká: „K čemu je nám tedy psychoanalýza? Co je zde doopravdy nevědomé? Jsou si snad diváci plně vědomi produktů své obscénní představivosti? Potřebu psychoanalýzy tedy lze situovat do zcela přesného místa: to, čeho si nejsme vědomi, není nějaké hluboce potlačené tajné poselství, nýbrž esenciální charakter samotného falešného zdání… Můžeme mít libovolný počet fantazií, záleží však na tom, které z nich budou integrovány do veřejné domény symbolického Zákona, tj. velkého Druhého.“

Etika Alvina Straighta

Nad snímkem Příběh Alvina Straighta (The Straight Story, 1999) se Žižek ptá, zda se v něm neukazuje absurdita perverzní hranice, za niž je člověk schopen dojít v zájmu udržování etiky: „Co když je právě toto nejhlubším poselstvím Lynchova filmu – totiž, že etika je tou nejtemnější a nejtroufalejší ze všech konspirací, že etický subjekt je tím, kdo ve skutečnosti ohrožuje existující řád.“ Podobně se na etiku dívá prostřednictvím filmů Krzysztofa Kieślowského. Jeho seriál Dekalog (1989) čte Žižek jako cyklus přikázání, která je nutné porušovat. Právo na soukromí se stává právem na cizoložství. Právo na soukromé vlastnictví právem na vykořisťování. Svoboda slova se stává beztrestnou lží. Právo vlastnit zbraň právem zabít. A právo na náboženské vyznání právem uctívat falešné modly.

Poslední příklad můžeme identifikovat v Kieślowského Dekalogu I. Snímek podle Žižeka ukazuje, že pokud se budeme chtít zbavit fikce křesťanské etiky, která je součástí liberalismu, přijdeme nejspíše o „všechno“ – tedy o rámec symbolického řádu korespondující s „velkým Druhým“, o liberální instituce, které reprodukujeme. V tomto dialogu představuje filmový otec osvíceného muže s univerzitním diplomem, který vidí boha v moderní technice: počítačem si nechá vypočítat pevnost ledu, aby mohl pustit syna na rybník uprostřed sídliště. Když pak vlivem „Reálna“ (přes noc do rybníku upustí z blízké továrny teplou vodu) otec o syna přijde, v zoufalství si jde vybít vztek do kostela.

Rození pravdy

Pokud nám film vypráví o vztahu života s „Reálnem“, pak se zdá, že odhalit pravdu (o etice, o postavení člověka ve společnosti či o našem cynickém jednání) není zas tak ctnostný nápad. Žižek každý společenský vztah předkládá v podstatě jako perverzní. Sokratovské „rození“ pravdy tak v pojetí žižekovsko­lacanovské psychoanalýzy není jen bolestivé, ale také traumatické. Místo pravdy se totiž narodí samotné „Reálno“, které potvrzuje, že máme pouze etiku danou symbolickým řádem. Jedině díky němu se nicméně můžeme v našem fragmentarizovaném světě vůbec orientovat. Jako cynické bytosti můžeme nanejvýš povýšit lež na pravdu (což je funkcí ideologie). Tím ovšem pouze prokážeme, že nemáme jinou alternativu, a tak vlastně potvrdíme daný symbolický řád.

Výběr témat obsažených v souboru Lacrimae rerum systematicky mapuje Žižekovo myšlení samo o sobě. Pokud by si je nezasvěcený čtenář chtěl rychle osvojit, doporučuji nalistovat stranu 269, kde lze najít zjednodušenou interpretaci lacanovských řádů (Symbolično, Reálno, Imaginárno), které v různých kombinacích Žižek používá. Pokud vezmeme do ruky ještě výbor textů Podkova nade dveřmi (2008), a zvláště pak titulní přednášku, může Lacrimae rerum posloužit jako skvělý úvod do Žižekova obsedantního převracení věcí z nohou na hlavu.

Autor je filosof a hudebník.