Bavit se a nestydět se za to

Výběrem newyorské umělecké skupiny DIS do role kurátorů 9. berlínského bienále bylo rozhodnuto o jeho podobě dost přesně. Bude to přehlídka jednosměrná, složená především z okruhu jejich webového portálu DIS magazine, který provozují od roku 2008, pravděpodobně nejstarší účastnicí bude letos padesátiletá Hito Steyerl a odhalí se, že postinternet, který by právě bez přičinění DIS nikdy nebyl tím, čím se stal, je už nyní skomírajícím trendem předminulé sezóny.

Zpomalená současnost

Skupina DIS tato očekávání naplnila vrchovatě. Na druhou stranu se už nejedná jen o partu rozjuchaných přátel, ale z řady „DIS friendly“ umělců, jako jsou Camille Henrot, Yngve Hollen, Ryan Trecartin nebo Simon Denny, se stali v posledních letech představitelé kánonu současného umění. To platí i o postinternetovém umění, které už nemůžeme vnímat jen jako krátkodechý trend. Je to umění naprosto současné, odsouvající však označení „contemporary art“ do minulosti a přesvědčující nás o tom, že přes svůj korporátní nátěr může být sociálně či politicky kritické. A třeba i vykročit blíž k davu, respektive – ve slovníku DIS – ke klientům.

Kurátorský kolektiv 9. berlínského bienále to zatím nejvíce schytal od Doriana Batycky na stránkách Hyperallergic. Autor si bere na posilu už poněkud obstarožního Waltera Benjamina a své zklamání, opřené o neustálé srovnávání letošního ročníku s proklamativně politickým 7. bienále pod taktovkou Artura Źmijewského, shrnuje do atraktivního bonmotu: „Větší část přehlídky působí jako protetický dočasný obchod simulující falešný vzdor – jako by se Andy Warhol a Guy Debord setkali na Grinderu, rozhodli se spolupracovat a sebekriticky i sebeoslavně vyměnili kulturu za komerci.“ Batycka není jediným, kdo nazývá kurátory DIS skupinou módních blog­gerů. Takové označení ale nemusí být nutně hanlivé, vnímáme­li módu jako něco víc než referování o tom, že žlutá je opět v kursu.

Co se politických či sociálních témat týče, byl jsem na bienále překvapen jejich akcentací. Jakkoli se v některých případech dá hovořit spíše o naparfémované banalitě, převažují díla, která skutečně spadají do kategorie kritického umění (angažované se sem nehodí a aktivistické by bylo příliš silné). Dokonce lze říct, že vzpomínaným Źmijewským před čtyřmi lety využitá platforma Occupy se dnes jeví jako selhání, odvádějící pozornost od vážnějších problémů. V tomto ohledu je BB9 mnohem aktuálnější a právě pojetí „současnosti“ je jedním z jeho hlavních témat. Současnost jako něco, co bylo předběhnuto budoucností, a tím se dostalo na paralelní kolej, po níž uhání mnohem pomaleji, než bylo v minulosti předpovězeno. Každopádně lze dát částečně za pravdu Alexanderu Forbesovi z vlivné webové platformy Artsy, když přisuzuje DIS schopnost ukázat budoucí vývoj umění, které se tomu současnému posmívá. Možná byl náš zájem o modernu jen součástí retrománie a až postinternet nám ukázal, kde žijeme. V nablýskaném, technologií napěchovaném prostoru, který má schopnost maskovat a nivelizovat skutečnost za jeho klíčovacími plochami. DIS se podařilo alespoň některé z těchto ploch protrhnout.

Instalace videa

S postinternetovým uměním je od začátku (tedy už skoro deset let!) spojován návrat objektu do výstavního prostoru. Přestože lze s touto tezí polemizovat a ptát se, kam objekt odešel, aby se mohl vrátit, je zjevné, že aktuální je dnes především spojení objektu a pohyblivého obrazu.

Na BB9 dál pokračuje tažení HD videa světovými galeriemi. A zatímco v Praze v první řadě řešíme, kdo by mohl zapůjčit full HD projektor, jinde je důležitější způsob, jak velký obraz vztáhnout ke zbytku prostoru. Takto je možné konkurovat jak on­line verzi, která slouží jen jako určitý referent, tak etablovat novou funkci pohyblivého obrazu oproti filmu určenému k projekci v kinosále. Není tedy žádným překvapením, že na BB9 nenajdeme ani jeden black box. Ale ani sál s projekcí, i když někteří tvůrci jej připomínají, respektive dekonstruují. Například videa Ryana Trecartina jsou volně přístupná na internetu, v galeriích jsou však pro ně vytvářena unikátní prostředí. V Akademie der Künste obsadil spolu s Lizzie Fitch rozlehlou vestavbu hned dvěma prostory: jeden kombinuje bar s předváděcí místností, druhý tělocvičnu se studentským dormitorem. Přesto je zde stále hlavním předmětem zájmu způsob, jak video sledovat. To je mód, který se na bienále opakuje v různých variantách na různých místech. Velká plocha videa už nestačí k upoutání pozornosti – jako by si umělci přiznali, že to, co se na plátně odehrává, zajímá minimum jejich diváků, a je proto třeba vyvolat zájem i jinak. Nejdál v tomto smyslu zašla Cécile B. Evans, když umístila svůj čtyřicetiminutový film What the Heart Wants do rozlehlého bazénu v podzemní části Institutu pro současné umění KW. Lze jej sledovat z mola obklopeného holografickými kostkami. Dokonalý prostorový zvuk je samozřejmostí.

Zvukovou stopu (nejen) videí je třeba vnímat jako součást přetrvávajícího žánru filmových esejů, jež podávají autorův komentář k obrazům na plátně. Na něm se pak odehrává to, co před patnácti lety označil novomediální teoretik Lev Manovich za splněný sen avantgardy: osobní počítač se stává nástrojem pro tvorbu pohyblivých koláží, definujících digitální film jako spojení reality, animace, kompozingu a 3D animace.

Méně okázalé je HD video Joshe Klinea Crying Games, které pomocí synchronizačního softwaru zobrazuje americké politiky omlouvající se za své válečné zločiny. Výpověď na hraně patosu působí lépe právě díky své instalaci: LCD panel je vklíněn do velkého, bíle svítícího light boxu v kobce vysypané pískem. Nedaleko je pak polodokumentární film Alexandry Karolinské a Ingo Niermanna Army of Love, zabývající se sexualitou a vyčleněnými skupinami, ponořen do rudého osvětlení, jež je použito i před vstupem do místnosti. Vertikálně otočená videa v instalaci kolektivu åyr ukazují průhledy do iluzorních míst, obklopených reálnými fotografiemi bytů, jež jsou nabízeny přes server Airbnb. Skutečné a virtuální, touha a zklamání, soukromé a veřejné je pomocí videí opětovně znejistěno.

Všudypřítomná nejednoznačnost

Ve vyšších patrech KW narazíme na dvě spolu komunikující práce Anne de Vries ­Oblivion a Critical Mass: Pure Immanence. Zatímco první využívá mapování simulované VJské produkce na část dioramatu, druhá zachycuje pódiový a světelný design velkých hudebních akcí. HD video je jakoby vraženo do zdi, vzniká tak kukátkový efekt, automaticky vyvolávající náš odstup od akce, což vytváří jeden z významů celé instalace. Pokud si někdo nebyl jist, odkud na něj na berlínské přehlídce vyskočí obligátní citáty současných filosofů, je to paradoxně právě zde. Critical Mass se ještě drží poststrukturalismu, když využívá komentář Gillese Deleuze, zatímco v dioramatu už se zvesela sampluje spekulace Timothyho Mortona a akceleruje se s duem Srnicek–Williams. A zase se musíme ptát: Je to ironický komentář? Je to kritika? Konzumu, nebo akceleracionismu? Na tento dvojí efekt narážíme na berlínském bienále na každém rohu…

Jako součást své instalace s velkoformátovým tiskem a figurínami vystavuje Hito ­Steyerl v podzemí Akademie der Künste i tříkanálové a dvoukanálové video, jež je kriticky čitelné po pár sekundách (drony, Irák, Ukrajina). Otázkou však je, zda propojení fikce a dokumentu a především vystavení skafandrů fiktivní kosmické agentury není už příliš. Pětice videí by snad stačila, kdyby… Kdyby to dnes nebylo málo.

Debata o funkci videa v současném umění naráží na jeden charakteristický paradox: videa nás v galeriích častokrát (nejen pro svou délku) nebaví. Přitom je jich ve ­výstavních prostorech stále víc. Jde snad o skoro nejčastější ze všech médií a DIS se koneckonců na webových stránkách chlubí, že na bienále vystavují pouze jednu malbu, navíc vytvořenou netartistou. Na BB9 vidíme videa, která nás přitahují svými instalačními finesami – jsou součástmi celku. Dívat se tudíž nemusíme nutně jen před sebe (na plátno, na obrazovku), ale i kolem sebe. Divácký zážitek je tak zábavnější. A o to šlo i DIS, když koncipovali bienále jakožto manifestaci svého názoru, jejž nejen na webu propagují posledních osm let. Tedy přesvědčení, že současné umění nás má také bavit a neměli bychom se za to stydět.

Autor je vedoucí Ateliéru supermédií na UMPRUM.