Anarchie je nyní

 Na začátku sedmdesátých let, na vrcholu poválečného hospodářského zázraku demokratického kapitalismu, který na rozdíl od toho dnešního byl mnohem více založen na rovnováze mezi tržní soutěží a společenským konsensem o rozdělování plodů této soutěže, vyšla slavná Teorie spravedlnosti (1971, česky 1995). Americký filosof John Rawls si v této knize klade otázku, jestli je politicky regulovaný liberalismus, který počítá s redistribucí společenského produktu, výhodný nejen pro ty, kdo v něm žijí, ale jestli je také správný ze svých vlastních důvodů. Vybrali by si lidé instituce, které by vyrovnávaly přirozené nerovnosti mezi nimi, kdyby nevěděli, v jaké pozici ve společnosti skončí? Anebo by volili jiné politické uspořádání? Rawlsova kniha je propracovanou argumentací ve prospěch rovnostářského liberalismu, podle níž při realizaci svobodné a zároveň ekonomicky spravedlivé společnosti nerovnosti ve společnosti „musejí sloužit k co největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných členů společnosti“. Podle Rawlsovy teorie jde o takzvaný princip diference. Ten se stal jedním z hlavních bodů kontroverze, již kniha vyvolala.

Pokud Rawlsovu knihu považujeme za nejvlivnější spis politické filosofie 20. století, odpověď filosofa a politologa Roberta Nozicka – knihu Anarchie, stát a utopie (Anarchy, State and Utopia, 1974), v níž kritizuje Rawlse z jeho vlastních liberálních východisek – musíme zařadit hned na druhou příčku pomyslného žebříčku.

Jízda na pokraj deprese

Teorii spravedlnosti máme v českém (velmi špatném) překladu k dispozici již od poloviny devadesátých let. Tehdy se teprve ustavovala česká terminologie, a tak je dnes tato verze málo použitelná. Kniha Anarchie, řád a utopie vyšla v překladu, jemuž z terminologického hlediska nelze nic zásadního vytknout. Její četba je skutečná jízda, i když řadu čtenářů nakonec zavede na pokraj deprese. To, co Nozick popisoval v roce 1974 jako teoretickou pozici, se totiž díky politickým událostem a ekonomické globalizaci podstatně promítlo do podoby společnosti, v níž dnes žijeme a která patrně obsahuje mnohem více prvků Nozickem obhajovaného libertarianismu, než si sám dokázal představit.

V českém prostředí známe libertarianismus především v jeho hayekovském pojetí, které ospravedlňuje trh na základě jeho výsledků. Podle Friedricha Augusta von Hayeka je tržní koordinace ve složité moderní společnosti nejefektivnější, a zajišťuje tak společenský pokrok. Nozickova kniha začíná z opačného konce – od principu, totiž od základního práva člověka na sebe sama a na výsledky jeho vlastní práce. Přijmeme­-li takové právo za nezpochybnitelné, je podle slavné druhé věty Nozickovy knihy otázkou, „co všechno – pokud vůbec něco – smí stát a jeho úředníci dělat“. Lze na základě tohoto východiska vůbec ospravedlnit stát? Může nás stát nutit, abychom platili daně? Podle Nozicka to možné je, ale stát musí existovat jen v minimální podobě, která je nezamýšleným důsledkem individuálního jednání.

Nozick tak s odvoláním na osvícenského ekonoma Adama Smithe představuje svou verzi společenské smlouvy, která ve skutečnosti na žádné záměrné dohodě nespočívá. Díky „neviditelné ruce trhu“ povstává z postupných tržních rozhodnutí jedinců vystavených nevýhodám života v ­přirozeném stavu, kde neexistují žádné instituce zajišťující bezpečnost a elementární vymahatelnost práva. Od ochranných sdružení, která lidé začnou dobrovolně vytvářet, se postupně dopracujeme až k minimálnímu státu. Zůstane­-li omezen na své minimální funkce, je podle Nozicka ospravedlnitelný, protože si ho můžeme představit jako výsledek tržního jednání.

Společnost neexistuje

Je­-li však ospravedlnitelný stát, proč není ospravedlnitelná státem prováděná redistribuce? Zatímco u nás známější Hayek reprezentoval „pragmatický“ libertarianismus vy­­růstající z obecné skepse ke státním zásahům a jejich důsledkům, podle Nozickovy lockeovské perspektivy redistribuce porušuje základní lidské právo, které spočívá ve vlastnictví sebe samého. Pokud máme právo na sebe samé, máme také právo na všechny výsledky své práce, a každá redistribuce založená na zdanění je proto jen nelegitimní nucenou prací. Podle Nozicka nepřicházejí věci na svět „jako božská mana“, aby mohly být přerozděleny, ale vždy jsou již něčí majetek.

Pokud jedinci nabyli věcí legitimně, mohou je mezi sebou legitimně směňovat a žádná autorita nemá právo je části nabytého majetku bez jejich souhlasu zbavovat. Činí­-li tak, nutí je pracovat ve prospěch někoho jiného. Jinak řečeno, zbavuje je individuální svobody ve jménu nějaké společenské „nadosoby“. Taková nadosoba ale podle Nozicka neexistuje, a proto v jejím jménu nemůžeme utlačovat skutečné jedince, z nichž se společnost skládá. Rawls se podle Nozicka svým – v základu totožným – východiskům zpronevěřuje, když jednotlivce podřizuje požadavkům redistributivního modelu.

Oproti Rawlsově teorii distributivní spravedl­nosti staví Nozick teorii oprávnění, ­která má respektovat jednotlivá individua. Svůj argument opírá o příklad slavného basketbalisty Wilta Chamberlaina. Za předpokladu původní rovné distribuce zdrojů bude po basketbalové sezóně mít Chamberlain velmi nadprůměrný příjem. Oproti tomu přirozeně znevýhodněná osoba, která na trhu nemá co nabídnout, pravděpodobně vyčerpá své původní zdroje a bude na pokraji hladovění. Intuice by nám mohla namlouvat, že je legitimní zdanit Chamberlaina, abychom zabránili hladovění jiné osoby. Podle Nozicka má však Chamberlain absolutní právo na svou osobu, a má tedy i absolutní právo na svůj příjem, který získal díky tomu, že prodal svůj talent. Podle principů Nozickovy teorie oprávnění neexistuje způsob, jímž by mohla být ospravedlněna kompenzace sociálních či přirozených nerovností. Nikoli redistributivní schéma, ale neregulovaná tržní směna představuje dle Nozicka ideál spravedlnosti, který respektuje lidská práva. „Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny,“ řekne o něco později mnohem méně sofistikovaně Margaret Thatcherová.

Umět se narodit

Jak upozorňují jeho kritici, Nozick je jako každý libertarián necitlivý k okolnostem spravedlnosti a k tomu, že lidé se rodí s různým přirozeným, ale také sociálním „nadáním“. To si sice nijak nezasloužili, vyjma toho, že se „uměli narodit“, ale přesto jim při neexistenci pravidel dává ve srovnání s těmi, kdo se narodit neuměli, zcela disproporční výhodu. Příklady nemusíme dlouho hledat. Pro řadu lidí i v průmyslově vyspělých zemích dnes nozickovská svoboda spočívá v nutnosti manévrovat v prostředí rostoucích nerovností a uzavírajících se příležitostí ke ­společenskému vzestupu. Svět se ­dezintegruje a společnosti se rozdělují – což se politicky manifestuje mimo jiné v brexitu nebo podpoře Donalda Trumpa.

Jiný americký liberál Ronald Dworkin zdůrazňoval, že trh by byl nejspravedlivějším uspořádáním jen tehdy, pokud by se ve skutečném světě lidé lišili jen ve svých preferencích, a ne ve svých nadáních. Volný trh je proto i z liberálního hlediska neobhajitelný. Podle Dworkina je totiž pro liberální koncepci nepřijatelné, aby někdo dostal víc jen proto, že on nebo jeho rodiče měli náhodou více štěstí. V jaké společnosti budeme žít, je pak otázkou nastavení politických institucí, a nikoli nějakých nezpochybnitelných principů. Ani libertarianismus, ani žádná jiná normativní pozice ovšem není ničím jiným než sadou teoretických východisek, která uvádí do praxe až konkrétní politika. Ta dnes na mnoha místech Nozickovo myšlení z Anarchie, řádu a utopie odráží tolik, že má knihu smysl číst už jen proto, abychom domysleli možné důsledky a dokázali se jim bránit. Jen pokud budeme hájit společnost jako celek, ubráníme také svobodu jednotlivců, kteří v ní žijí.

Autor je sociolog.