Dva romány a knižní esej newyorského spisovatele Bena Lernera nasvědčují tomu, že jde o jednoho z nejvýznamnějších angloamerických autorů současnosti. Jeho význam ovšem nespočívá ve formálním experimentu. Ocenění si zaslouží za originální vhled do života v podmínkách pozdního kapitalismu.
Na obálce zatím posledního románu amerického spisovatele Bena Lernera, nazvaného 10:04 (2014), vidíme večerní Manhattan krátce poté, co se v říjnu 2012 prohnal centrem New Yorku hurikán Sandy. Zatímco se tato nejbohatší část města propadá kvůli výpadku elektřiny do tmy, září nad ní dva rozsvícené mrakodrapy bankovní společnosti Goldman Sachs. Název knihy, ztvárněný digitálními číslicemi umístěnými na horizontu, odkazuje na slavný snímek Návrat do budoucnosti (Back to the future, 1985). Tento čas totiž ve filmu ukazuje ciferník v momentu, kdy blesk uhodí do věžních hodin a hlavní hrdina se ocitne v roce 1985. Aby toho nebylo málo, je název knihy také nepřímou aluzí na video vizuálního umělce Christiana Marclaye The Clock (2010). Marclay si v něm dal za úkol najít v dějinách filmu co nejvíce sekvencí, které obsahují záběr na hodiny, a poskládal z nich čtyřiadvacetihodinové video, v němž je každá minuta výňatkem z jiného filmu. V čase 10:04 se tak v jeho snímku objeví záběr z Návratu do budoucnosti.
Obálka knihy říká o tvorbě newyorského spisovatele mnoho. Lerner totiž rád vytrhává z reality významové fragmenty, krátké příznakové epizody a historky, které řadí vedle sebe tak, že se navzájem nabíjejí smyslem. Do prózy vnáší metody současného básnictví a svůj osobní život vplétá do literární fikce, aby co nejvěrněji zachytil specifičnost naší epochy a zároveň naznačil, kudy by mohla vést cesta dál a jak se dostat „zpátky do (jiné) budoucnosti“.
Zírání na barokní obraz
Lerner se na americké literární scéně prosadil díky své básnické tvorbě, za niž získal řadu prestižních cen na obou stranách Atlantiku. Zlom ale nastal až s vydáním jeho prvního románu Leaving the Atocha Station (Odjezd z nádraží Atocha, 2011).
Hlavní hrdina, mladý americký básník Adam Gordon, dostane prestižní básnické stipendium na roční pobyt v Madridu. Má zde sbírat materiál pro svůj projekt rozsáhlé básnické sbírky na téma „Vliv literatury na španělskou občanskou válku“. Ve skutečnosti ho ale toto téma ani trochu nezajímá a zdá se, že ho do přihlášky uvedl jen proto, aby měl větší šanci stipendium získat. Nezná ostatně žádného jiného básníka tehdejší doby než provařeného Garcíu Lorku. Na tomto sebeironickém a komickém půdorysu se Lerner pokouší vytvořit komplexní studii o napětí mezi potenciálními možnostmi světa a jeho aktuální podobou. Touha po dokonalém zhmotnění ideálu a strach či frustrace z toho, že se nemůže nikdy zcela uskutečnit, se zrcadlí v Gordonových přátelských i milostných vazbách, v jeho básnické tvorbě, ale i v tom, jak si osvojuje španělštinu.
Hned v úvodu knihy Gordon popisuje rutinní začátek svého dne. Vzbudí se, udělá si kávu, ubalí jointa hašiše a vyrazí do muzea Prado, kde hodiny zírá na jediný barokní obraz. Testuje tak své schopnosti prožitku umění. Zjišťuje, že jeho nejintenzivnější zkušenost z uměleckého díla tvoří vědomí rozporu mezi tím, jak na něj konkrétní dílo působí, a tím, co o tomto díle kdy přečetl. Tuto zkušenost popisuje jako „hluboký prožitek absence jakékoli hloubky“. Sám sebe obviňuje z toho, že nemá pro umění „cit“, když se s fantastickými teoretickými frázemi nedokáže ztotožnit. A právě rozpor mezi virtuálním (čirou potencí, možností) a aktuálním (realitou, hmotou) je téma, které se vine celým Lernerovým dílem.
Kapitál a chobotnice
V jedné z úvodních pasáží románu 10:04 pojídá vypravěč Ben se svou literární agentkou v luxusní newyorské restauraci mládě chobotnice. Ben se chystá podepsat smlouvu s prestižním nakladatelstvím na vydání svého druhého románu. Po úspěšném debutu vyprodukovaném na stipendijním pobytu ve Španělsku mu nakladatelství nabízí stovky tisíc dolarů za příslib nové knihy. Pojídání chobotnice přivádí Bena na myšlenku, která se v několika variacích v románu stále opakuje. Někteří hlavonožci jsou totiž schopni rozeznávat objekty pouhým dotekem, ale nedokážou si z těchto vjemů zkonstruovat celkový obraz. Pro Bena tak chobotnice symbolizují prožívání reality pozdního kapitalismu, ale současně jsou i symbolem konstrukce celého románu. Všední kulisy New Yorku a banální každodenní život v této metropoli („textury povrchu“) odkazují na problémy fungování globálního byznysu, sociální nerovnosti, změnu klimatu, prekarizaci práce a abstraktní toky na finančních trzích. Touto metodou dokáže Lerner spojovat subjektivní prožívání skutečnosti s objektivními podmínkami životní situace v co nejkomplexnějším měřítku.
Dramatička Annie Bakerová, laureátka Pulitzerovy ceny, v rozhovoru pro magazín Tin House prohlásila: „Současná próza, kromě Bena Lernera, mě děsí. Děsí mě, protože se mi velmi často zdá, že autoři chtějí napsat něco, co by se dalo jednoduše zfilmovat.“ Proč ze sumy současných spisovatelů vyjímá právě Lernera? V jeho románech se proplétá poezie s prózou, internetovým chatováním, esejem i fotografiemi – autor koneckonců přiznává inspiraci německým spisovatelem W. G. Sebaldem. Pro Lernera je využívání fotografií v próze součást úsilí demonstrovat, že tváří v tvář technicky reprodukovatelnému umění musí literatura realitu vždy zobrazovat o několik řádů nepřesněji. Proto hledá pravověrnou literární formu, která se nesnaží přibližovat umění mimetickému. Teprve tehdy si může literární umění uvědomit, v čem spočívá jeho podstata. „Většina mainstreamových rádoby realistických románů mě nudí k pláči. Snaží se napasovat sofistikované věty jednadvacátého století do prozaických struktur ze století devatenáctého, aby tak stvořily něco, co je v podstatě jen velmi neefektivní variantou televize,“ prohlásil Lerner v rozhovoru pro americký deník Huffington Post.
Patina modernismu
Lernerova víra v sílu literatury je osvěžující i únavná. Svým stylem odkazuje na klasiky vysoké literatury a třeba oproti svému brooklynskému současníkovi a příteli Tao Linovi (viz A2 č. 17/2015) se uchyluje spíše ke klasičtějšímu literárnímu výrazu, který někdy hraničí až s nabubřelostí a klišé. Nejvíce je to patrné v jeho zatím poslední knize, eseji Hatred of Poetry (Nenávist k poezii, 2016). Přes slibný název je kniha především obhajobou básnického umění z modernistických pozic. Poezie je pro autora pokusem, jak v sociální materii jazyka poukázat za horizont reálného a otevřít prostor k uskutečnění možného. Pokusem, který musí vždy nutně selhat. Na rozdíl od transcendentní a mystické básnické tradice má však Lerner na mysli především imaginaci skutečnosti vně kapitalismu. V rozhovoru pro literární časopis The Believer k tomu poznamenává: „Nemyslím si, že v našem světě existuje něco ‚transcendentního‘. Mám za to, že poezie vzniká z touhy přesáhnout danost, aktuální svět, a tuto touhu můžeme popsat mnoha způsoby – třeba jako touhu myslet něco mimo kapitalismus.“
Jak ve své recenzi Nenávisti k poezii upozorňuje americký básník Ken Chen, největším Lernerovým problémem je, že poezii miluje více než většina ostatních spisovatelů. I přes relativně klasická východiska a snad až směšnou víru v sílu literatury je však Lernerova tvorba výjimečná a kupříkladu román 10:04 bude zcela jistě patřit mezi zásadní angloamerická díla tohoto století. Zatímco Lernerova očividná snaha udělat ze sebe žijícího klasika nás může rozčilovat, jeho postřehy o povaze života v pozdním kapitalismu jsou často nesmírně přesné a originální – k jejich vyjádření přitom nepotřebuje žádné radikální formální experimenty. Jeho tvorba je myšlenkově naprosto současná, přestože formálně na ní ulpívá patina literárního umění minulého století.
Autor je literární kritik a redaktor A2larmu.