Hloubka dokonalého povrchu

Kurátorský tým DIS, který stojí za 9. berlínským bienále současného umění, návštěvníka konfrontuje s virtuální estetikou, která se usazuje na povrchu věcí v reálném světě. Divák je vystaven množství informací. Digitální platforma Fear of Content se neustále plní dalším obsahem, na Instagramu a dalších sociálních sítích vyskakuje jeden příspěvek za druhým, postupně je zveřejňován soundtrack nazvaný Anthem. Kromě toho návštěvník po celé budově Akademie der Künste naráží na reklamy ve světelných boxech, které svádějí dokonalým obrazem a zneklidňujícím obsahem. Kdo bienále navštíví, je jím zahlcen a brzy ztratí přehled o tom, kde začíná a kde končí. Je zapotřebí hodně trpělivosti a pozornosti, abychom odhalili hloubku, která se podle DIS neskrývá pod povrchem, ale odráží se na něm. Kurátoři využili strategie reklamy a popkultury, a přehlídka tedy balancuje na hranici mezi kulturním průmyslem a uměleckou praxí, mezi povrchností a hloubkou.

Odcizené centrum

Kolektiv DIS vznikl jako reakce na situaci v New Yorku během finanční krize, kdy umělci a kurátoři ztratili jistotu výdělku, který jim předtím garantovaly kreativní zakázky od velkých firem. Činnost DIS se tedy od začátku nepojila jen se světem umění, ale také s kreativním průmyslem a řešila téma ekonomické existence nezávislého umělce, který se ne­­obejde bez přivýdělku. V programovém textu k bienále DIS prohlašují, že se věnují paradoxům digitalizovaného světa a zároveň se ho snaží použít jako nástroj. Při výběru umělců se soustředili na ty, kteří se věnují společenským problémům – často motivováni nejistotou, kterou v nich současný svět vzbuzuje. Kurátoři nás chtějí uvést do diskursu „postsoučasné“ doby a tomuto tématu věnovali i jedno vydání DIS Magazinu, editované Armenem Avanessianem a Suhailem Malikem.

Za hlavní dějiště bienále byla zvolena budova Akademie der Künste, stojící na Pařížském náměstí před Braniborskou branou. Tedy na místě, které je celoročně obleženo turisty a u něhož sídlí jedna mocná instituce vedle druhé: americká a francouzská ambasáda, banka, zastoupení Evropské unie, ale třeba i hotel Adlon. DIS zvolili toto místo kvůli zřetelnému napětí mezi kulturou, politikou a komercí. Mezi další výstavní lokality patří kromě mateřského KW Institutu, kde se bienále koná již dvacet let, také někdejší telekomunikační bunkr, v němž je umístěna umělecká sbírka The Feuerle Collection, a bývalá budova státní rady Německé demokratické republiky, kde dnes sídlí soukromá ekonomická škola ESMT. Obě posledně zmíněné budovy leží na okraji berlínského centra. Bienále se tak odehrává v turistické oblasti, která se místním lidem stále více odcizuje. Toto rozvržení korunuje volba posledního místa konání bienále – výletní lodi Blue­Star, na níž divák absolvuje dvouhodinovou plavbu po Sprévě mezi ostatními vyhlídkovými loděmi. Kurátoři se odvolávají na roli diváka­turisty, který dnes funguje jako sběratel a zprostředkovatel zážitků.

Idyla se rozplývá

Umělci zastoupení na letošním bienále vytvářejí alternativní virtuální světy, které se nicméně až nebezpečně dotýkají reality. Simon Fujiwara ve spolupráci se svým bratrem Danie­lem, ekonomem zabývajícím se takzvanou happy economics, vytvořil Happy Museum. V něm se za pomoci uměleckých děl, objektů každodenní potřeby, reklam nebo třeba kusů oblečení snaží charakterizovat univerzum šťastného Berlíňana – světoobčana zajímajícího se o vyváženou zdravou stravu a disponujícího vysokou senzibilitou pro interkulturní rozdíly. O něco dál narazíme na instalaci umělecké firmy Debora Delmar Corp.: zdravý bar, nabízející zelené nápoje smoothie, propaguje iluzi perfektního zdravého života. O poschodí výše běží video od Halil Altindreové, v němž umělkyně nechává rapovat syrského utečence o ztrátě vlasti a problémech, které jej během cesty do Berlína a následného života na ubytovně na Tempelhofer Feld potkaly. Idyla se rázem rozplývá.

V nejvyšším patře Akademie der ­Künste se otevírají ještě vzdálenější perspektivy – virtuál­ní realita viděná pomocí brýlí Oculus Rift, instalovaná Johnem Rafmanem, nebo bezpečný přístup k internetu přes anonymizující software Tor v instalaci Autonomy Cube od geografa Trevora Paglena a žurnalisty a internetového aktivisty Jacoba Appelbauma. V podzemí jsme svědky výletů Hito Steyerlové do sfér, kde se propojují hi­tech kreativní průmysly s vojenskými zásahy na Ukrajině a v Iráku.

Mnohá z témat bienále spojuje monumentální projekce Cécile B. Evansové, která se věnuje hodnotě emocí v současné společnosti a vlivu nových technologií na ně. Možnostmi štěstí v dnešním světě se zabývá i téměř propagandistické video Army of Love od Alexy Karolinski a Ingo Niermanna, jež otevírá otázku ekonomiky lásky a prezentuje hnutí, které bojuje proti pocitu osamění. Tématu boje se stále se rozvíjejícími technologiemi se v líbivé instalaci věnuje i Camille Henrotová, která krasopisem na papíře připomínajícím pergamen odpovídá na nevyžádané hromadné e­maily, které většina z nás automaticky maže. Anne de Vries zase ve své videosekvenci Critical Mass: Pure Immanence zkoumá sílu davu shromážděného na festivalu elektronické hudby.

Divák­-turista

Bienále doplňují suvenýry, jako jsou už zmíněný soundtrack, kontaktní čočky od Yngve Holena, jež mají fungovat jako amulet proti zlým pohledům, nebo uniformy pro publikum navržené Clemensem Telfarem, který se snaží kritizovat principy módního světa, v němž velké firmy masově produkují oblečení určené pro „individuální“ styl. Telfar navrhl také uniformy pro kustody bienále s dvojznačným nápisem „PERSONAL“. Interiéry zase působí spíš jako duty­free obchody na letištích nebo firemní zázemí. DIS zpochybňují představu o tradičním výstavním prostoru. Využívají chodby, konferenční místnosti, divadelní sál, studovnu nebo také jinak nepřístupné podzemí. I turistická loď byla přetvořena v postapokalyptický prostor pracující s obsahem videa uměleckého dua Korakrita Arunanondchaila a Alexe Gvojice.

Jako leitmotiv bienále se v různých podobách vrací turismus. Nejen že DIS nechávají návštěvníky plout po Sprévě a procházet se turistickým centrem města, ale i členové kurátorského kolektivu vystupují v Berlíně jako „turisté“. Podle konvencí středoevropského intelektuálního publika, které se snaží jasně rozlišovat umění a komerci, se chovají vlastně nemístně.

Letošní bienále v Berlíně se dotýká aktuálních otázek spojených s celosvětovým sociál­ním a politickým vývojem. Lze obrazům v digitální době ještě věřit? Čeká společnost vyprázdněná budoucnost, plná virtuálního odpadu? Jaký dopad bude mít šíření technologií a digitálního obsahu na naše emoce? Bienále představuje širokou paletu paralelních realit, nastavuje blyštivé zrcadlo současné společnosti a vyvolává v evropském divákovi pochybnosti o vlastních kulturních hodnotách, ceně soukromí a schopnosti kritického myšlení v nejistém prostředí, založeném na povrchní vizualitě. Logo bienále je odvozeno od symbolu, který je na základě Haagské úmluvy z roku 1954 mezinárodně uznáván jako označení kulturních statků v době ozbrojeného konfliktu a má sloužit k jejich ochraně. Možná nás toto logo upozorňuje na to, že i v globalizovaném digitálním světě přežívají kulturní rozdíly a hodnoty, jež je třeba chránit – anebo bychom si aspoň měli být vědomi, že je dáváme všanc.

Autorka pracuje v Českém centru v Berlíně.