Ti, kteří čtou, až jim teče lůj z očí a záhy nutně potřebují brýle, mají sklon k luštění „diskursů“ a jejich dvojznačností. Skoro se zaradovali, byť s pohoršeným výrazem, když Jarek Nohavica zapěl na hukvaldském pódiu: „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu.“ Čeští intelektuálové se okamžitě rozdělili na čtyři skupiny podle toho, zda píseň pokládali za rafinovanou satiru, přímočarý rasismus, milé připomenutí lidské chlípnosti z Lelouchova filmu Muž a žena (1966), z něhož Nohavica převzal ústřední melodii, anebo brutální sexismus. „Jaképak MI šahá na babu?“ zuřili feministé a feministky, vytržení z debaty o transgenderových WC a úspěchu levicového AltPrideu, uspořádaného paralelně s Prague Pridem.
Nejsem si jistý, jestli tito alternativci a odkrývači hlubin skrytých pod povrchem dvojznačných diskursů vědí, že u nás stále ještě zcela běžně existuje rasismus zcela prostý a přímočarý, jejž si spojujeme s obskurními českými weby registrovanými ve Spojených státech, anebo s vyholenými sektami mladíků, kteří mají učňovské vzdělání. Před jedním pražským barákem, jenž zčásti funguje jako hostel, si postarší nájemník domu, vlídný pejskař a šikovný podnikatel (nejnověji investující do nahrávacího studia), mohl vykroutit krk i oči, když kolem nás procházel do domu mladý černoch se zavazadlem na kolečkách. Jakmile za ebenovou postavou zapadly domovní dveře, řekl mi ten perspektivní etnický Čech s absolutní jistotou, že nenarazí: „Viděl jste to? Černoch! Proboha, kde to jsme?“ Obávám se, že Nohavica věděl, že u širokého publika se syrským Arabem nenarazí, tak jako před časem nenarazil s „cigošem“ Dežem. A ví také, jaké dvojznačnosti předhodit myslivé „pražské kavárně“, aby pak v interní vášnivé diskusi znovu ukázala, jak nekonečně je vzdálena suverénnímu lidu.
Intelektuálové prožívali nedávný publicistický střet mezi filosofem Bělohradským a ekonomem Klausem. Šlo o to, zda „politický démos“ zůstává definován národními státy (jak tvrdil exprezident Klaus), nebo zda má být evropská kultura a její domovský kontinent „vlastí permanentní revolty proti každé vlasti“ (jak soudí filosof Bělohradský, kandidující do Senátu – dle Klause – jako „zelený socialista“). Tato diskuse je vhodná leda k tomu, abychom předstírali, že jí rozumíme a máme dokonce jasno o správné straně barikády. Reálný svět však zrcadlí jen zprostředkovaně, mlhavě a nedostatečně. Na billboardy se nehodí.
Ze zoufalství se pokrokoví lidé, kteří hodně čtou, a mají tudíž zásadní pochybnosti i o tom dvojznačném pokroku, v uplynulých týdnech vrhli do debaty o odívání muslimských žen. Staří pardálové, bojující proti islamofobii a zároveň za emancipaci žen, včetně emancipace od zájmena „moje“ a od přípony „ová“, se vrhli do sžíravě sofistikovaného sporu, zda osvícenými zákony liberální demokracie zakázat jen burku a nikáb, nebo i čádor a hidžáb. Levicoví a lidskoprávní radikálové v zápalu navrhovali uzákonit odebrání dětí saláfistickým rodinám. A na námitky útlocitných, že děti v takových případech pláčou, odpovídali sugestivní otázkou s absolutní jistotou, že nenarazí: „Uznáváte univerzalismus lidských práv, nebo chcete všechno relativizovat?“ Zde diskuse obvykle skončila. Kdo by totiž chtěl žít v „tekuté modernitě“ a ještě dnes – po vybombardování Jugoslávie, Libye a Středního východu – neuznával, že lidská práva jsou pro všechny? A že musí být lidem vtloukána do hlav?
Ještě štěstí, že do těchto poněkud zacyklených sporů vnesl trochu akčnosti Pražský hrad šacováním lidí, kteří před národní kulturní památkou prvního řádu vytvořili předlouhé fronty, hrdé na bezpečnostní opatrnost prezidenta republiky. A bezkonkurenčně pak zabodoval islamofobní entomolog Martin Konvička, který u pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí zinscenoval 21. srpna okupaci země Islámským státem s použitím sugestivních převleků, maket samopalů a akustické střelby, která vyvolala paniku. Tyto historické události oživily pokrokový intelektuální diskurs o úvahy, zda Miloš Zeman chrání Hrad před pronesením bomby, nebo jen dalších veletrenek. Anebo zda Jiří Ovčáček nezkouší poslední možnost, jak najít článek Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“. Konvičkova akce zase rozpředla suchou právnickou debatu o paragrafech týkajících se poplašné zprávy, obecného ohrožení či výtržnosti. Kupodivu se neobjevil – v české politické kultuře očekávatelný – esej o tom, že jsme opět překonali jiné národy i sami sebe v satiře. Vždyť my nepotřebujeme Haška či Gogola, aby nám nastavili zrcadlo a ukázali naši křivou hubu. My s tou zjevně křivou hubou viditelně konáme, co dříve museli tvůrčí géniové až ex post odhalit.
Když je společnost sama sobě satirikem tak pohotovým a karikaturou tak otřesnou, stojíme možná na vrcholu přímé demokracie a společenské samosprávy. Jako předvoj lidstva.
Autor je politický komentátor.