Krize zastupitelské demokracie, konkrétně rostoucí nedůvěra v tradiční stranickou politickou reprezentaci, vede ke stále častějšímu volání po větší transparentnosti. Ta však může být pouhým volebním lákadlem, jež nepřinese větší participaci voličů na správě věcí veřejných, a naopak povede k depolitizaci moci.
Dívat se, jak hraje podnikatel Donald Trump roli prezidentského kandidáta nebo Andrej Babiš roli ministra a jak v reakci na jejich rostoucí voličské preference Barack Obama či Bohuslav Sobotka téměř roztomile vychvalují znalosti profesionálních politiků, znamená sledovat v přímém přenosu krizi politických stran – aspoň v té podobě, v níž se staly základem demokracií 20. století. Krize je však ještě hlubší. Týká se totiž základní fikce zastupitelské demokracie, která nám říká, že někdo jiný může vládnout „za nás“, jako kdybychom si vládli sami, jako bychom sami rozhodovali o společných pravidlech, sankcích a cílech. Úspěch politiků, kteří se prezentují jako „nepolitičtí“, ale také masivní účast na protestech typu Occupy Wall Street nebo takzvaného arabského jara poukazuje na to, že fikce sebevlády prostřednictvím stranické demokracie je čím dále méně přesvědčivá. Zároveň se však nezdá, že by nabízené alternativy přibližovaly občany k výkonu moci.
Pohled a moc
Francouzský teoretik Bernard Manin ve snaze pojmenovat nedostatky současných zastupitelských demokracií zavádí pojem „demokracie publika“, kterým označuje stav, kdy sice lid formálně volí své zástupce, avšak jeho přístup k moci a vliv na ni je asi takový jako vliv diváka v hledišti velkého divadla na dění na scéně. Politika je pak profesionálně inscenovaným představením. Nutno však poznamenat, že krize fikce sebevlády nemusí hned znamenat zánik demokracie nebo snad odhalení její falešné podstaty. Jde spíše o moment otřesu, který vybízí k hledání přesvědčivějšího zdůvodnění delegace politické moci. Zároveň se ale ukazuje, do jaké míry jsou současné demokracie založené na asymetrii moci, a toto zjištění se stává předmětem politizace. Donald Trump, italské Hnutí pěti hvězd nebo třeba Miloš Zeman se nabízejí jako ztělesněná řešení zmíněné krize. Leckdy jde o samozvané outsidery, kteří mají dost kapitálu k tomu, aby mohli vstoupit do politiky, a kteří slibují, že propast mezi vládnoucími a ovládanými překlenou vlastním tělem a konečně pak vtáhnou do politiky i samotný lid.
Krize zastupitelské demokracie zviditelnila nepravidelnosti v rozdělení politické moci, ale především nahlodala mechanismy, kterými zastupitelé tyto rozdíly ospravedlňují. V situaci, kdy už tradiční „skládání účtů“ ve volbách nestačí, se s velkým úspěchem setkávají požadavky po transparentnosti (například po transparentních účtech volebních kampaní, zveřejňování majetkových přiznání politiků či otevření legislativního procesu a zpřístupnění dat státní správy). Takové požadavky nevznášejí jen média a nevládní organizace specializované na boj proti korupci, ale také sami politici, kteří se navzájem vyzývají k vysvětlení toho či onoho aspektu osobního jednání či fungování strany nebo ze slibu transparentní vlády dělají přímo jádro svých kampaní.
Úspěch transparentnosti jako nové politické ctnosti není jen dalším ze symptomů krize reprezentace, jež začala být chápána jako politické představení, zatímco skutečná rozhodnutí se dějí za oponou. Je také zprávou o anatomii této krize a tím i o změnách, ke kterým vede. „Transparentní vláda“ není totiž jen metaforou vlády, která nemá co skrývat, či „slibem srdce z křišťálu“, jak jej známe z Vyznání (1767, česky 1910) JeanaJacquesa Rousseaua. Je především příslibem radikální proměny vztahu mezi vládnoucími a ovládanými, a to nezávisle na kvalitě voleb, schopnostech politických lídrů či názorech občanů na vládu a své zástupce. Slibuje totiž nový mechanismus kontroly ovládaných nad vládnoucími, v jehož jádru je bezprostřední – tedy okamžitý a nezprostředkovaný – pohled do zákulisí moci. Lid má získat právo vidět v přímém přenosu, aniž by byl čas cokoliv zakrýt či přibarvit, ale také bez závislosti na prostřednících, politických konkurentech nebo médiích, a tedy bez závislosti na vyprávění, na diskursu, a tedy také na ideologii. Slib transparentnosti je vlastně slibem neideologického překlenutí propasti mezi vládnoucími a ovládanými.
Nástroj depolitizace
To, že vyrovnání mocí očekáváme zrovna od práva na otevřený pohled, lze vysvětlit historií trojice „vidění, vědění a moc“. Dívat se na smrtelné tělo panovníka či politických zastupitelů začalo být běžné až se společenskými proměnami v 19. století, jež americký sociolog John Thompson nazval „proměnami politické vizibility“. Až tehdy podle něj začali američtí politici soutěžit v tom, kdo je upřímnější a ctnostnější také v osobním životě. Zároveň se však důležitým nástrojem vládnutí stal anonymní dohled státu nad životy občanů (prostřednictvím statistiky a později moderních technologií). Tlak na transparentnost legislativního procesu oproti tomu podle historika Michaela Schudsona nesahá o moc hlouběji než do sedmdesátých let 20. století.
Při pohledu na to, co konkrétně různá opatření vedená heslem transparentnosti zviditelňují, se nicméně nelze ubránit dojmu, že o žádné odhalování zákulisí nejde. Rozkliknout v počítači scan nečitelně vyplněného majetkového přiznání poslance či senátora nebo zpětně zveřejněné zprávy o financování volební kampaně znamená sledovat pouze trochu jiné představení, pořád jsme však v pozici diváka v hledišti. Požadavek vidět pod ruce politických zastupitelů a dalších veřejných činitelů měl občany vyvést z hlediště do pozice hlídačů z Panoptikonu, jak ho pro účely disciplinace vězňů navrhl anglický filosof utilitarismu Jeremy Bentham. Každý vězeň by v této architektonické struktuře mohl být pozorován, aniž by sám dozorce byl viděn. Využití Panoptikonu pro disciplinaci moci dokonce zmínil už sám Bentham, když se zasazoval za otevření parlamentních zasedání veřejnosti.
Dosavadní politiky transparentnosti však podle mnoha kritiků dělají z transparentnosti v lepším případě volební lákadlo, v horším pak nástroj depolitizace. Evropští komisaři sice nově na svých stránkách zveřejňují svůj kalendář schůzek, kde lze vidět, s kterými zástupci byznysu mluvili v jaké věci, výsledkem však je, že jsou tyto schůzky legitimizovány, aniž by se diskutovalo o tom, kdy a jak mají firmy mluvit do tvorby zákonů. Jindy zase bývá zveřejňování dokumentů legislativního procesu zaměňováno za otevírání dveří občanské participaci. Ta se tím redukuje na čtení úředních textů nebo v lepším případě připomínkování již existujících návrhů.
Transparentnost jako past
Navzdory své instrumentalizaci v konkrétních opatřeních však transparentnost mění způsoby skládání účtů z výkonu politické moci i názor na to, co mají občané právo vědět. Současné vlády tak mohou slavit krátkodobé vítězství, když zavedou opatření, která nechávají kontrolu nad zveřejňovaným obsahem v rukou těch, kdo se mají odhalovat. Podobnou kontrolu už ovšem nemají nad mechanismem dokazování, zdůvodňování, a tedy získávání oprávnění vládnout. Když byly v rámci aféry Panama Papers odhaleny také účty tehdejšího britského premiéra Davida Camerona, pod tlakem přistoupil na zveřejnění svého daňového přiznání, k záchraně tváře mu to však již nepomohlo. Přistoupil na pravidlo transparentnosti svého osobního majetku, ale žádnou novou důvěru tím nezískal. Přijmout právo lidu vidět mocným pod ruce znamená ostatně také uznat, že je co odhalovat a že nedůvěřivci měli nakonec pravdu. Každé odhalení, jak známo, živí logiku konspirace a představy „pravé“ reality skryté za vnějším zdáním.
Úspěch transparentnosti tedy z velké části tkví v tom, že umožňuje tematizovat trhlinu v legitimitě zastupitelů skrze zdánlivě nadideologickou analogii pohledu a moci. Jakkoliv tento trend nezakládá alternativu k zastupitelské demokracii, mění ji zevnitř tím, že proměňuje podmínky získávání politické legitimity.
Autorka je politoložka.