Skutečná demokracie

Rok 2011 se možná do dějin zapíše jako rok revolucí a občanských protestů, jako rok nových či oživlých nadějí spojených s občanskými protesty ve veřejném prostoru. Od vypuknutí tuniské a egyptské revoluce uplynulo pět let a ony naděje se rozplynuly – jednak v důsledku politického vývoje v Egyptě, Libyi a Sýrii, jednak vzhledem ke skromným dopadům hnutí Occupy Wall Street a konečně i v pochybnostech radikálně demokratických autorů, jako jsou Alain Badiou či Chantal Mouffe, o významu protestů, které se nepromění v organizovanou politickou sílu. Dnes arabské jaro vzbuzuje spíše rozpaky než naděje.

Význam vlny revolucí a protestů roku 2011 se s odstupem snaží zhodnotit kniha Le principe démocratie. Enquête sur les nouvelles formes du politique (Demokracie jako princip. Zkoumání nových forem politična, 2015). Francouzská filosofka Sandra Laugierová a sociolog Albert Ogien v ní navrhují vzít vážně volání po „skutečné demokracii“, které zaznívalo během protestů před pěti roky. Přitom rozlišují mezi političnem a politikou jako bojem o moc, mezi demokracií jakožto principem požadujícím politickou rovnost a ohled na důstojnost jednotlivce a demokracií chápanou jako režim s institucemi, vztahy reprezentace a formálními procedurami.

Nesourodá jednota

Sandra Laugierová se věnuje morální filosofii a konkrétně filosofii péče jako morálnímu principu ohledu na druhého v jeho nestejnosti, nedokonalosti a zranitelnosti. Albert ­Ogien se opírá o sociologii jednání zohledňující partikulární situace protestujících. Výchozím podnětem je pro autory podobnost událostí tuniské revoluce v prosinci 2010 a egyptské revoluce v lednu 2011, ale také protestů proti jaderné energii po katastrofě v ­japonské Fukušimě z března téhož roku, protestů studentů proti zvyšování školného ve Velké Británii na konci roku 2010 a v Kanadě na jaře 2012 a konečně také občanská aktivita kolem islandského referenda o nesplacení státního dluhu z března 2010. Tyto události jsou si podle autorů podobné hned v několika ohledech: odehrávají se v ulicích a na náměstích, vědomě se vyhýbají zastřešení existujícími politickými organizacemi a snaží se do sice působivého, ale křehkého shromáždění občanů nevnášet ideologické rozpory. Z některých protestů sice vzešla politická uskupení (Podemos), ale ta se zformovala až po fázi nestranického protestu (Indignados).

Autoři vidí souvislost rovněž mezi uvedenými protesty a mobilizacemi reagujícími na zveřejnění tajných dokumentů přes WikiLeaks v roce 2010 a na vynesení informací o sledovacím programu NSA Edwardem Snowdenem o tři roky později. Společným jmenovatelem protestů byl požadavek občanů na volný přístup k informacím, které se jich týkají.

Na základě těchto podobností, ale i skutečnosti, že jednotlivé protesty explicitně odkazovaly na tuniskou a egyptskou revoluci, pak autoři identifikují tři společné momenty. Ten první označují jako republikánský: protestující nemají program ne snad proto, že je příliš složité se na něm shodnout, ale proto, že se shodli na tom, že žádný mít nebudou. Nechtějí vytvářet nové politické strany ani netvrdí, že umějí vyřešit všechny problémy. Jejich cílem je ukázat vládnoucím hranice a postavit je před fakt suverenity lidu. Za druhé v mobilizacích sehrály klíčovou roli emoce, pohoršení nad neúctou k hodnotě života jednotlivce a pocit sounáležitosti. A konečně, tisíce lidí v ulicích, kteří se nenechali zastrašit hrozbou násilí ani jinak zmanipulovat, ukazují, že občané jsou politicky kompetentní, rozumějí vztahům moci i své roli občanů. Tato zjištění by však nestačila na poměrně radikální podtitul knihy, oznamující zrod „nových forem politična“.

Politizace každodennosti

Autoři nezůstávají u interpretace vlny protestů roku 2011 jako aktualizace republikánské role lidu v podmínkách globalizovaného světa. Protesty nesituují jen do kontextu finanční a ekonomické krize z roku 2008, ale také do kontextu individualizace hodnot a morálních postojů. Jsou pro ně projevem toho, že se mění způsob, jakým běžní občané chápou demokracii a svůj vztah k politickému. Proto by bylo krátkozraké měřit jejich význam bezprostředními politickými dopady – vepisují se do kolektivní zkušenosti politického jednání, které „vychází přímo od občanů a respektuje rovnost všech“. Za novými způsoby občanského jednání tedy autoři nacházejí změny ve vnímání politických otázek.

Individualizace hodnotových systémů druhé poloviny 20. století se podle autorů projevuje nejenom změnou citlivosti na nároky jednotlivce, ale také zviditelněním problémů každodenního života, a tedy jejich politizací. Otevření takové politické agendy politiku podle autorů „decentruje“ tím, jak ji každodenní a různorodé vylamuje z institucionalizovaných forem. Autoři v této souvislosti vykládají etiku péče s odkazy na práce autorů tohoto směřování ve filosofii (Cora Diamondová, Carol Gilliganová, Joan Tronto, Hilary Putnamová), ale opírají se také o pojetí každodenního v pracích amerických filosofů Stanleyho Cavella a Johna Deweyho.

V praxi „restrukturace morálního vnímání“ vede k požadavku zbavit se předem daných hierarchií legitimních problémů (tedy priority makroekonomických otázek, bezpečnostních či geopolitických ohledů) a dát prostor vyjádření partikulárních požadavků občanů, kterým je přiznána „epistemická rovnost“. Tím se míní uznání rovné schopnosti porozumět politickým problémům, a tedy práva rovného podílu na určování toho, co má být předmětem politické agendy.

Odvaha zobecňovat

Předností knihy je, že se odvážný výchozí předpoklad pojí s analytickou střízlivostí a teoretickou rigorózností autorů. Ti se vyhýbají jak příliš velkolepým závěrům o návratu a globalizaci sociálních hnutí, tak rezignaci na zkoumání a pojmenování velkých tendencí. Přesto takto ambiciózní projekt nutně vzbuzuje mnoho pochybností. Tvoří zmiňované události dohromady opravdu jedno „jaro“, jak tvrdí autoři? A v čem jsou tyto protesty odlišné od těch minulých? Jakkoliv se autoři soustředí především na formulaci možností rozšíření a prohloubení demokracie, tvrzení o novosti protestů by si zasloužilo aspoň stručné srovnání například s protestními hnutími roku 1968.

Co se týče používání konceptů, projevuje se v knize omezení dané specializací autorů – o vztahu demokracie, reprezentace a participace píšou poměrně volně a participační demokracii definují přímo zavádějícím způsobem („vláda, která svá rozhodnutí podrobuje osvícené kritice občanů“), zřejmě proto, aby od ní poté mohli odlišit požadavek „skutečné demokracie“. Principy participační demokracie se přitom v mnohém překrývají s tím, co autoři identifikují jako apel nových občanských protestů.

Přesto se pokus Laugierové a Ogiena uchopit dlouhodobý význam vlny protestů, které se odehrály kolem roku 2011, vyznačuje originalitou perspektivy, odlišné od hlediska ekonomické krize, krize reprezentace či globalizace sociálních hnutí. Namísto toho upozorňují na diskrétní, ale zásadní rozměr protestů, který souvisí s požadavkem větší pozornosti ke konkrétním problémům života jednotlivce. Kniha vyzývá k vytvoření místa pro jejich politické vyjádření ve veřejném prostoru tak, aby hlas běžného a partikulárního mohl prorazit v politice.

Autorka je politoložka.