Jedna noc mnoha odstínů

Osmidílná minisérie Jedna noc je dalším dokladem vysokého řemeslného standardu původní tvorby stanice HBO a zároveň dobrou ukázkou toho, jakým způsobem si tento kabelový kanál svůj standard zajišťuje. Seriál o původem pákistánském mladíku Nasirovi, který je zatčen za vraždu, již možná nespáchal, je komplexní produkt, jenž nenápadně a obratně míchá různé žánrové, vyprávěcí a stylové polohy a strategie. Kombinace procedurální krimi, soudního dramatu a příběhu z vězení nám zároveň v duchu noiru nedává jasné odpovědi, ale nabízí i kritiku nefunkční právní mašinérie, sociálně citlivé zaměření na muslimskou menšinu v USA, a dokonce i drobný náznak milostné zápletky. Na to, jak sevřeně a jednotně celý seriál působí, je zároveň nečekaně otevřený různým diváckým skupinám a jejich preferencím.

Klonování

Než ale přiřkneme všechny zásluhy tvůrcům Richardu Priceovi a Stevenu Zailianovi, je dobré připomenout jednu zásadní okolnost, kterou HBO příliš nezdůrazňuje. Jedna noc je poměrně věrné přepracování starší a méně známé britské série z ­produkce BBC ­Criminal Justice (Trestní soudnictví, ­2008–2009). „Klonování“ již existujících děl je postup, který HBO vyzkoušela už u seriálu V odborné péči (In Treatment, ­2008–2010), jenž vznikl podle izraelského cyklu Be Tipul (Na terapii, 2005–2008), a úspěšně ho aplikuje i ve svých regionálních franšízách – například v české HBO natočená Terapie (­2011–2013) je také remake Be Tipul, minisérie Mamon (2015) zase vznikla podle norského cyklu Mammon (2014). Nepůvodnost Jedné noci také možná vysvětluje, proč je režisérem většiny epizod významný scenárista Steven Zailian (Schindlerův seznam, The Schindler’s List, 1993; Muži, kteří nenávidí ženy, The Girl with the Dragon Tattoo, 2011), zatímco pod scénáři je častěji podepsaný jiný, už o poznání méně významný tvůrce scénářů Richard Price (Barva peněz, The Color of Money, 1986; pět epizod The Wire – Špína Baltimoru, The Wire, 2002–2008). Fakt, že Zailian a Price jen přepisovali scénář britské série, posouvá otázku autorství do úplně jiných souvislostí.

Criminal Justice a Jedna noc se přitom od sebe neliší ani tak dějem či tónem dialogů, jako svým vizuálním stylem. Jedna noc je vizuálně mnohem vyhraněnější než poněkud sterilně, ale zároveň civilněji vyhlížející původní seriál. Zailianova a Priceova série halí většinu scén do hutného přítmí a chladných barevných tónů, připomínajících některé americké nebo severoevropské krimiseriály. Nejvýrazněji je rozdíl obou cyklů vidět na scénách z věznice, kam se Nasir po zadržení dostane. Zatímco v Criminal Justice je vězení pojaté klasicky jako stroze zařízená budova s převládající bílou barvou a ostřejším umělým světlem, Jedna noc ho ukazuje jako permanentně do šera ponořenou kobku. Expresivita tu převažuje nad realismem, což nás ještě víc nabádá k tomu vnímat vyprávění metaforicky.

Volání divočiny významů

Scénář je ostatně plný paralel, které se vzájemně interpretují a ilustrují – marné snahy Nasirova advokáta Johna zbavit se ekzému na svém těle jako obraz pokusů zbavit Nasira viny, jež na něm ulpívá, kočka zavražděné dívky zavřená v útulku, která tak reflektuje Nasirovo uvěznění, kniha Jacka Londona Volání divočiny coby návod k porozumění hrdinově situaci ve vězení. Máme co dělat se strukturou, která má více úrovní, ať už významových nebo vyprávěcích. Na rozdíl od seriálů, které okázale ohromují své diváky záplavou referencí a metaforických monologů (Temný případ, True Detective, 2014–2015; Fargo, od roku 2014), je tohle větvení v Jedné noci nenápadnější, cílenější a uměřenější. Nevytváří ovšem žádné jednoznačné metaforické čtení – nelze na jeho základě říct, že seriál je ve skutečnosti o nelítostném represivním systému, o hledání odpovědí na nezodpověditelné otázky, o lidské potřebě nacházet viníky za každou cenu. Jedna noc je totiž tak trochu o všech těchto věcech zároveň, protože různé scény kladou různě silné důrazy na každý z těchto odlišných aspektů. Komplexnost současných televizních seriálů se tak posouvá i na úroveň něčeho, čemu se v umění hloupě říká „sdělení“ nebo „význam“.

Méně viditelné tepny

Představě rozvětveného labyrintu bez středu odpovídá i samotné vyprávění. Pohled na proceduru hrdinova obvinění, zadržení a soudní proces má mnoho vrstev koncentrovaných kolem tří center. Jedním z nich je vražda a její vyšetřování, druhým soud s Nasirem a peripetie kolem něj a třetím Nasirův pobyt ve vězení. Každé z nich otevírá specifické otázky a problémy a vede k trochu jiným interpretacím. To, že v Jedné noci, na rozdíl od Criminal Justice, ani jedna z těchto linií vlastně nesměřuje k žádnému uspokojivému finále nebo uzavření, tak možná není nedostatek. Jednak celý pesimistický noirový tón cyklu takové vyústění předjímá, jednak to dobře koresponduje s představou příběhu, který se nesbíhá do jednoho bodu, ale naopak rozbíhá mnoha směry. Poslední scéna filmu není happy end uzavírající celé předchozí ­dobrodružství, ale moment zlomu, který vybízí k rekapitulaci minulosti, ale i k přemýšlení nad budoucností. Je to konec vhodný pro seriál, který vždycky nabízí možnost opakovaného sledování nebo nového pokračování.

Jedna noc v tom není ani zdaleka výjimečná. Naopak je to typický znak ambiciózních televizních dramat od Volejte Saulovi (Better Call Saul, od roku 2015) po Stranger Things (od roku 2016), který je v tomto konkrétním případě možná o něco nápadnější, protože jde o ukončenou minisérii, jež je navíc zdánlivě velmi komorní, koncentrovaná a civilní. Právě proto nám ale umožňuje lépe nahmatat některé méně viditelné tepny, které odlišují (současná) seriálová vyprávění od jejich filmových protějšků.