Útok na sídlo televizního kanálu Inter opět upozornil na nebezpečí ultrapravicového násilí na Ukrajině. Veřejnost ho odsoudila zřetelněji než přední politici, velkým problémem mediální scény ale zůstává nedostatečná solidarita mezi novináři. Situace ve vesnici Loščynivka zase dokládá snahu radikálů nahrazovat v některých situacích stát.
V neděli 4. září došlo na Ukrajině k další varovné události, které si česká média téměř nepovšimla. Kyjevské sídlo nejsledovanější ukrajinské televizní stanice Inter napadla skupina žhářů a úspěšně ho podpálila. Zaměstnanci televize se museli evakuovat, přičemž několik z nich utrpělo zranění. Útočníci, patrně příslušníci různých ultrapravicových organizací, novinářům dokonce bránili v útěku, dokud na místo nepřijela policie a hasiči.
Televizní kanál Inter patří oligarchovi Dmytru Firtašovi a část ukrajinské vlastenecky orientované veřejnosti dlouhodobě považuje jeho zpravodajství, nejspíš ne bezdůvodně, za příliš proruské. Ukrajinský ministr vnitra Arsen Avakov neváhal na svém profilu na Facebooku napsat, že „pozici kanálu Inter“ považuje za „protiukrajinskou a protistátní“.
Násilí na novinářích
Ačkoliv útok na Ukrajině vzbudil velkou pozornost, prezident Petro Porošenko ho ve své řeči v parlamentu, kterou pronesl 5. září, vůbec nezmínil. Vydal jen oficiální prohlášení, které však ukrajinský novinář Maxim Eristavi oprávněně označil za „dvojsečné“. Ve svém textu totiž požaduje vyšetření případu, ale současně novináře stanice Inter nepřímo obviňuje „z destabilizace domácí politické situace na Ukrajině“. Eristavi, který pracuje v mezinárodním oddělení nezávislé ukrajinské internetové televize Hromadske TV, tvrdí, že mezi ukrajinskými politickými elitami se bohužel stále daří „sovětské mentalitě, považující žurnalistiku za dobrou nebo špatnou jen v závislosti na tom, jak často se pozitivně zmiňuje o vládě“.
Ve svém komentáři na diskusním webu Open Democracy Eristavi píše, že podíl na častém uplatňování násilí vůči ukrajinským novinářům má i nedostatečná solidarita mezi představiteli této profese. Je velmi snadné stát se díky nepohodlným názorům „černou ovcí“ a terčem zuřivé kritiky ze strany čtenářů, ale i kolegů novinářů. Eristavi uvádí absurdní, ale příznačný příklad reportéra, který si na pozadí hořící budovy pořídil selfie. Vzájemná nesnášenlivost mezi novináři vyplula na povrch třeba i po uveřejnění rozhovoru s bývalým horníkem Mykolou Vakarukem, který prý strávil víc než půl druhého roku v nelegálním tajném vězení SBU. Někteří ukrajinští vlastenečtí aktivisté na základě nepřímých důkazů usoudili, že celý příběh je smyšlený, a neváhali obvinit autory rozhovorů, například Nasťu Stankovou z Hromadske TV, že pracují ve prospěch proruských separatistů. Tajná vězení na Ukrajině jsou přitom nepopiratelnou realitou, jak vyplývá z nedávno zveřejněných společných zpráv Amnesty International a Human Rights Watch. Sám Vakaruk se chce domáhat spravedlnosti soudní cestou, snad se tedy ještě dozvíme, zda bylo jeho otřesné svědectví pravdivé.
Policie po útoku na televizní studio zadržela šest podezřelých, velmi rychle je ale opět propustila. Někteří ze svědků celého incidentu navíc mluví o skandálním nezájmu bezpečnostních složek. Nedbalé chování na místě činu svědčí o tom, že útok se nikdo nechystá skutečně vyšetřovat.
Připomenout musíme i nedávné zavraždění ruského novináře Pavla Šeremeta, který řadu let pracoval v ukrajinských médiích. Od atentátu, ke kterému došlo 20. července, není o konkrétních výsledcích vyšetřování stále nic slyšet. Zajímavé je, že v jednom ze svých posledních textů tento novinář mimo jiné kritizoval členy dobrovolnických praporů, i když současně vyslovoval svůj respekt Andriji Bileckému, kterého považoval za „odpovědného politika“. Varoval ale před skutečností, že tito „lidé v maskáčích“ stojí čím dál víc mimo právní systém a na objednávku mohou „paralyzovat uplatňování jakéhokoliv zákona“.
Reakce veřejnosti na podpálení studia kanálu Inter ovšem byla jednoznačně negativní. Útočníky odsoudila celá řada osobností, například známý novinář Mustafa Najem, který stál u počátku Majdanu, ukrajinský velvyslanec při Radě Evropy Dmytro Kuleba i lidskoprávní aktivisté.
Jakýmikoliv prostředky
Dalším nedávným případem, který mimo jiné ukazuje na stálou snahu ultrapravicových sil na Ukrajině nahrazovat funkce státu, byla vražda a následný pogrom ve vesnici Loščynivka v Oděské oblasti. Dvacátého sedmého srpna tu pachatel, patrně mladík romského původu, brutálně znásilnil a zavraždil osmiletou holčičku. Tragická událost se stala impulsem k tomu, aby se místní obyvatelé rozhodli dlouhodobé problémy v soužití s Romy řešit po svém. Romů ve vesnici, mimochodem obývané převážně příslušníky bulharské menšiny, žije zhruba padesát. Místní jim vyčítají především časté krádeže a obchod s narkotiky. Lidé z vesnice po zatčení předpokládaného pachatele zaútočili na domy zdejších Romů, zdemolovali je a jejich obyvatele donutili k útěku. Poté se do celé situace vmísili příslušníci takzvaného civilního sboru dobrovolnického praporu Azov, kteří sem vyslali jakousi misi. Ta se má ve spolupráci s místními podílet na „uklidnění situace jakýmikoliv prostředky“. Není divu, že Romové už o návrat do svých zničených domů příliš nestojí. Oděský gubernátor a bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili neváhal označit romské obyvatele, oběti pogromu, za „antisociální živly“ a paušálně je obvinil z obchodování s narkotiky. Taková rétorika proevropskému politikovi příliš nesluší, část ukrajinské veřejnosti ji ale zřejmě vítá.
Ukrajinský levicový publicista Denys Horbač už na začátku srpna napsal, že lidé na Ukrajině „demokracii a lidská práva stále více chápou jako něco, co je oproti vlastenectví a stabilitě postradatelné, obzvláště pokud někdo tvrdí, že tyto hodnoty hrají na ruku všemocnému Putinovi. A zejména to platí, když ten někdo na sobě má vojenskou uniformu“. Dokonce i pokud si odmyslíme relativně nepočetnou ultrapravici – její příslušníci hlasitě volají po „vládě junty“ – „tichá většina“ Ukrajinců podle něj stále vyjadřuje jistou podporu vládě „tvrdé ruky“, protože k parlamentní demokracii s jejími stálými zmatky a poklesem životní úrovně si nikdy nenašla zvlášť dobrý vztah.
Na Ukrajině tak vznikající občanská společnost a svobodná žurnalistika trpí stálými konflikty, pořád ale můžeme doufat, že jsou to spíše nemoci růstu než předsmrtné křeče. Připomeňme třeba kyjevský Gay Pride, který se v roce 2015 uskutečnil jen s největšími obtížemi napůl v ilegalitě a letos proběhl v mnohem větším měřítku a bez vážného ohrožení účastníků. Na druhou stranu válka, ale ještě víc ekonomické těžkosti a neřešené sociální problémy ponechávají spoustu prostoru pro aktivity ultrapravicových sil a populistických politiků.
Autor je ukrajinista.