Střet kultur, nebo hodnot?

Polemika francouzských arabistů Gillese Kepela a Oliviera Roye o podstatě džihádismu začala krátce po pařížských útocích z 13. listopadu loňského roku. Olivier Roy, působící v Evropském univerzitním institutu ve Florencii, tehdy v deníku Le Monde označil džihádismus za „nihilistickou revoltu“. Profesora na pařížské Sciences­Po Gillese Kepela, jenž tou dobou uváděl na trh svou nejnovější knihu Terreur dans l’Hexagone. Genèse du djihad français (Teror ve Francii. Geneze francouzského džihádu, 2015), to nenechalo dlouho chladným. Odpověď na článek svého kolegy, se kterým se zná už přes dvacet let, uveřejnil v deníku Libération o pár měsíců později. Ale nezůstalo jen u dvou článků – oba akademici si od té doby svá stanoviska k tématu vyměnili skrze média ještě několikrát. Český překlad jednoho z Royových rozhovorů ostatně na svých stránkách otiskl nedávno i komentářový web A2larm.cz.

Od salafismu k džihádismu

V debatě přitom nejde pouze o prestiž. Není žádným tajemstvím, že francouzská vláda uvolňuje v reakci na teroristické útoky velký objem peněz na výzkum džihádismu, a hraje se tedy o to, kdo je získá.

Kepel je předním odborníkem na současný arabský svět. Jeho přístup ke studiu radikálního islámu se zakládá na linearitě: autor ve svých článcích i v nové knize dokazuje postupnou radikalizaci muslimské komunity ve Francii a dává ji do přímé souvislosti s pronikáním salafismu jak na předměstí měst, tak i na francouzský web. Jím prosazovaná metodologie staví na studiu primárních pramenů v arabštině a práci v terénu – přímo v arabských zemích. Přístup ke studiu radikálního islámu tohoto typu je ve Francii stále dominantní, a to přesto, že vláda prezidenta Sarkozyho v roce 2010 ukončila – Kepelovi navzdory – fungování specializovaného programu studií arabského světa na Science­Po.

Mediálně známý politolog tvrdí, že se potomkům muslimských imigrantů nedaří do francouzské společnosti plně integrovat. Tento jev má přitom náboženské pozadí. Zlomovým bodem byl podle něj rok 2005, kdy o sobě poprvé dala vědět nastupující generace nespokojených mladých muslimů. Francie toho roku zažila nepokoje na předměstích a syrský ideolog Abu Musab Al­Suri ve stejné době sepsal jakýsi program nové, třetí generace islamistů. Ten plně odpovídá scénáři, kterého jsme dnes svědky: Dáeš na rozdíl od al­Káidy využívá možností internetu – své příznivce rekrutuje s pomocí sociálních sítí po celém světě a zvláště pak v Evropě. Starý kontinent je v jeho očích Achillovou patou Západu, a proto je zde třeba zasít strach. Činí tak prostřednictvím špatně integrovaných potomků imigrace s úmyslem rozdmýchat v Evropě občanskou válku.

Islamizuje se radikalita

Kepel nezastírá, že k islámu konvertuje stále více mladých z nižších sociálních skupin na předměstích, kde jejich rodiče dříve volili Komunistickou stranu. Fenomén džihádis­mu ale přesto vnímá hlavně jako náboženský fanatismus, který vyvěrá ze salafismu. Není tajemstvím, že Kepel patří k zastáncům striktního sekularismu, tedy odluky církve od státu, podobně jako například premiér Valls. Takový postoj Olivier Roy nesdílí.

Tento bývalý maoista, který v osmdesátých letech jezdil dělat výzkumy do Afghánistánu, přistupuje k látce z jiné strany než Kepel. Zajímá ho právě onen narůstající počet konvertitů, kteří v současné době tvoří celou jednu čtvrtinu evropských džihádistů. Roy má za to, že v důsledku globalizace se dnes rozpojilo dříve pevné pouto mezi náboženskou vírou a kulturní identitou, které Kepel nepřestává uznávat.

A není to jediný rozpor mezi oběma rivaly. Roy si na rozdíl od Kepela nemyslí, že by se muslimská komunita ve Francii špatně integrovala. Podstatu současných teroristických útoků vidí v protestu mladých vůči předchozím generacím. „Nejde o radikalizaci islámu, ale o islamizaci radikality,“ říká doslova. Násilí ve francouzských ulicích je podle něj více vyjádřením „generační revolty“ než otázkou náboženství.

Roy jde ve svých závěrech dokonce ještě dále a poukazuje na to, že evropští džihádisté jsou zčásti věrní západnímu světu, odkud si přinášejí příklon k estetice násilí nebo respekt ke kultu mládí. Vymezují se vůči svým rodičům, podobně jako to dříve dělávali třeba osmašedesátníci, a často tak činí spolu se sourozenci. Proto dnes také mezi teroristy působí tolik bratrských dvojic, jakými byli bratři Kouachio­­­vé nebo Abdeslamové.

Jejich revolta je nihilistická, za cíl má smrt. Mladí lidé se k radikálnímu islámu Dáeše nepřiklánějí z utopistických nebo náboženských důvodů, ale proto, že je dnes jedinou univerzální militantní ideologií. Dáeš se sice na teoretické úrovni inspiruje salafismem, prakticky ale jeho představitelé právo šaría nedodržují – nejedí halal, nemodlí se, pijí alkohol a podobně. Zemřít za svatou věc v jejich očích totiž překonává všechny ostatní rituály.

To vše má podle Roye dokazovat, že podstata současného džihádismu tkví už mimo náboženský rámec, který z islámu dělá hlavního společenského nepřítele. Důraz badatele na psychologickou dimenzi fenoménu chce odvést pozornost mimo přeexponovanou islámskou linku a utišit tak islamofobní společenské nálady. Kepel to ale vidí jinak: právě absence kritické analýzy islámu a vlivu salafismu na formování novodobých džihádistů vytváří názorové vakuum, které mohou okupovat islamofobové. Podle Kepela je chyba, že Roy rezignoval na výzkum ideologického využití islámu.

Politické motivace džihádistů

Právě odstřihnutí džihádismu od islámského světa, nakládání s ním jako s jakýmkoli jiným typem radikalismu, patří mezi největší přednosti, ale i slabiny Royova konceptu. Ať už se dnes k Dáeši připojují mladí Evropané z různých pohnutek, v konečném důsledku nelze jejich počínání od salafismu úplně odstřihnout. Jak jinak vysvětlit, že vlna radikalizace mladých zachvátila v takové míře právě Francii? Opomíjet historická specifika země kvůli teorii generačního vzdoru by bylo alibistické. Francie má za sebou koloniál­ní minulost, která pro některé z džihádistů stále představuje silnou motivaci, proč se na cestu radikálního islámu vydat. A že je na ni může navést salafista a příslušník generace jejich rodičů zároveň, dokazuje případ „Bílého emíra“, který v pyrenejské vísce Artigat takto „vychoval“ toulouského vraha Mohammeda Meraha (který zabíjel v den 50. výročí konce alžírské války) nebo rekruty Dáeše bratry Clainovy.

Pro politologa Françoise Burgata, ředitele Institutu pro výzkum a studia arabského světa v Paříži, se Roy i Kepel nebezpečně vzdalují od politických motivací džihádistů. Roy současné útoky do kontextu s francouzskou politikou integrace nedává a ani v nich nevidí snahu vypořádat se s koloniální minulostí. Kepel zase politické násilí spíše než pomstě za koloniální příkoří připisuje muslimskému konzervatismu – salafismu.

Burgat a Kepel se v jednom nicméně shodují: porozumět kořenům džihádismu znamená studovat historii a politiku islámské kultury. To Roy současné světové dění nečte jako „válku kultur“, ale jako „válku hodnot“. Souboj se podle něj odehrává mezi hodnotami šedesátých let (feminismem, právy LGBT, potraty a podobně) a hodnotami konzervativními, nikoli mezi osvícenstvím a islámem. Pokusy zavést dnes v reakci na neexistující „válku kultur“ laické normy, které nutí lidi zastávat stejné hodnoty, nazývá „totalitárním pokušením“.

Roy svým přístupem upozorňuje na důležitý fakt: náboženství se dnes – možná také vinou digitálních médií – vyprazdňuje. Co dříve patřilo k samozřejmé „výbavě“ džihádisty, je už v současnosti zastaralé. Mladí se už neradikalizují na základě salafistického učení, činí tak intuitivně, a dokonce dost často bez jakékoli znalosti islámu. To, co Kepel pokládá při studiu džihádismu za nutnost – znalost arabských jazyků a islámské věrouky –, se dnes ve světle nových, „povrchnějších“ forem radikalizace mladých jeví jako přežitek.

Džihádismus je ale natolik komplexním fenoménem, že zkoumat ho pouze jako „nihilistickou revoltu“ nepostačí. Na výzkumu jeho kořenů se naopak musejí podílet všechny složky společenskovědního bádání. Jen tak si můžeme být jisti, že nám nějaký z jeho důležitých aspektů neunikne.

Autor je historik.