Vyčerpanost džinů

„Umění tkví ve změně příchuti co do míry, nikoli co do druhu; a především (v mých třiceti sklenicích a jedné) v udání tvaru a formy – to jest smyslu,“ tvrdí vypravěč Dětí půlnoci, opulentního mytického románu od Salmana Rushdieho z roku 1981. Rushdieho nejnovější text s názvem Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (2015, česky 2016) se citované tezi bohužel poněkud zpěčuje.

Doba podivna

Na zemi se rozhostila „doba podivna“, která trvala tisíc a jednu noc, tedy dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí. Během ní došlo k souboji světů – světa lidí a čarovné říše Parístánu, jmenovitě mocného džina Zummuruda a jeho tří poskoků, Raima Krvesaje, Zářivého Rubína a Zabardasta. Souboj však má kořeny již na sklonku dvanáctého století. Filosof a překladatel Aristotela Ibn Rušd (jehož svobodomysl­nost a snahu propojit rozum a náboženství ctil autorův otec natolik, že si podle něj změnil jméno) je v arabském Španělsku vyhnán z rodné Córdoby, stáhne se do ústraní a coby lékař se seznámí s překrásnou dívkou. Netuší, že za její chutí se milovat a absencí ušních lalůčků stojí její původ. Dunjá, jejíž tělesnou touhu je jedině možné uchlácholit vyprávěním, je ve skutečnosti princezna džinů a hojnému potomstvu, Dunjázádu, odkáže nejen vášnivé srdce a znamení na uších, ale i neklidné nohy.

Rushdie ve svém románu propojuje hned několik kulturních a narativních tradic. Zřetelně odkazuje na orientální Příběhy tisíce a jedné noci (časové období v titulu se rovná 1 001 dnům, stejný počet je i všech příběhů, jež se v knize objeví), ačkoliv zatímco pro princeznu Šeherezádu je schopnost splétat příběhy doslova otázkou života a smrti, zde historky bují hbitě a nahodile jak pampelišky. Některé postavy se vracejí, jiné se před čtenářem zjeví jen na okamžik. Časoprostor hlavní dějové linie odpovídá naší době, avšak vypravěč považuje vyprávěnou historii za dávnou, již neznámou minulost (jde o čas „nahodilého podivna“ či „takzvanou válku“). Objeví se zde jasné odkazy na jedenácté září 2001, taneční schopnosti Baracka Obamy a různé popkulturní reálie, včetně obecné charakteristiky moderního finančního a konzumního způsobu života. Samotný souboj světů je zachycen pomocí motivů typických pro katastrofické či akční filmy, džinové a džinky jsou v řeži buď kladní, anebo záporní a mají superhrdinské rysy. Spád akčních scén je však narušován dalšími a dalšími digresemi, jež značně oslabují napětí i naléhavost příběhu.

Kypění a odbíhání

Rozbíhavost je jedním z témat celého románu, vynořují se zde motivy čínské skříňky a útěšného vyprávění a doslova se praví, že „základním principem vesmíru je odbíhání od tématu“. Kypění příběhů a neustálé odkazy na jiné autory a díla (surrealisty, Puškina, Čechova, či dokonce Hoří, má panenko) se však jeví až příliš často jako samoúčelné, jako hra s cílem smotat v klubko přesně tisíc a jeden fiktivní osud, a nikoliv jako smysluplný odkaz na vyprávění, jehož narativní struktura představovala metaforicky celý Šeherezádin život. Jak poznamenává recenzent románu Marcel Theroux v The New York Times, osudy jedné z postav mohou být paralelou k osudu samotného autora, ale nakládání s tématem postrádá významovou vážnost a hloubku jiných Rushdieho románů s autobiografickými prvky.

Největší zbraní džinů je jejich umění vyvolávat paniku a chaos, k čemuž jim hojně dopomáhají média. Zatímco Ibn Rušd usiloval o umírněnost a střízlivost v myšlení, lidstvo posednou „nenávist hloupost zbožnost chamtivost čtyři jezdci nové apokalypsy“ a lidé se začnou obracet jeden proti druhému. Téma strachu Rushdie prezentuje pomocí motivu záhadné „odlučovací nákazy“, jež nejprve propukne u zahradníka Geronima. Ta způsobí, že muž levituje dva centimetry nad zemí, a tato vzdálenost se pomalu, ale jistě zvětšuje. Choroba ale neovlivňuje jen gravitaci, lidé se postupně vzdalují nejen zemi, ale i přátelům a významu slov. Lidstvo ztrácí půdu pod nohama a na jeho prostor si činí nároky džinové. Střety Geronima s okolím, jež ho bezmyšlenkovitě považuje za zrůdu a touží po jeho krvi, představují ty nejsilnější pasáže Rushdieho románu. I přes tento motiv příhodný spíše pro sci­fi je totiž Geronimo jednou z mála skutečně prokreslených postav s určitým charakterem, zkušenostmi a emocemi. Další potomky princezny džinů lze společně definovat jako poněkud excentrické, vášnivé a bojechtivé. Jinak se o nich dozvíme jen málo, jde o typy v boji dobra a zla.

Kouzlo slov

Vypravěč mnohokrát zdůrazňuje moc slova: v příběhu figuruje zákeřný „slovní jed“, Dunjá na Ibn Rušdovi miluje především jeho moudrost a schopnost výkladu a též porážka džinů je možná jen díky zaklínadlu. Celý příběh má metaforicky svědčit o současné podobě světa. „Vyprávět příběh o minulosti znamená vyprávět příběh o přítomnosti,“ říká vypravěč a ptá se, jaké paralely lze vést s dobou, kdy věda dokáže pozměnit lidský genom a lidé si pro zábavu střídají barvu kůže jako chameleoni. Svár lidí a džinů, jenž je tak vzdálený, že vypravěči připomíná už jen pohádku či mýtus, ukazuje nespoutanost, jíž byli lidé schopni ve chvílích děsu, a dosvědčuje jejich současnou citovou plochost. Zjevně je generace vypravěče na vyšší úrovni než my, avšak její blahobyt a spokojenost se životem je vykoupena nepřítomností snů, absencí podvědomého světa tužeb a impulsů. Jde o daň za pohodlnost a bezpečnost. Pukliny mezi světy se navždy nepropustně zacelily, ale lidstvo s odchodem neznámých děsů ztratilo i vlastní divokost.

To, co však vypravěče nepřestává fascinovat, je řeč. Pokud ale jde o přítomný Rushdieho román, ten svou verbální energii v průběhu vyprávění ztrácí. Je plný pomrkávání na čtenáře, rozprávek a kulturních rébusů, jež postřehnou jen ti „vyvolení“, ale nakonec se vyčerpaně hroutí jako džin, v němž vinou mocného kouzla vyhasl životadárný oheň. V tomto případě je na vině nedostatek míry.

Autorka je anglistka.