Je TTIP skutečně u ledu?

V současnosti se zdá, že dovést smlouvu o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) k podpisu už není možné. Má tedy ještě smysl se o ní bavit?

Mnozí říkají, že s Transatlantickou dohodou je konec nebo že je mrtvá, ale já si to nemyslím. Do vyjednávání byl investován značný politický kapitál na obou stranách Atlantiku a korporace ji nadále podporují, takže po krátké přestávce způsobené volbami ve Spojených státech amerických, v Německu a Francii se dá očekávat návrat této agendy. A co je ještě nebezpečnější, technická vyjednávání během období voleb mohou pokračovat, což by znamenalo další postup bez řádného demokratického dohledu a transparentnosti. Neměli bychom také zapomínat na obdobnou Komplexní hospodářskou a obchodní dohodu (CETA) mezi Evropskou unií a Kanadou, která může jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství znovu probudit. Obě smlouvy obsahují velmi podobná ustanovení. Nejkontroverznějším aspektem je systém soudů pro investice, který by umožnil společnostem se sídlem v Kanadě žalovat evropské vlády, pokud by pociťovaly, že jsou jejich investice ohrožovány novelizacemi zákonů. V minulosti například tabákové společnosti žalovaly stát o náhradu škody po zavedení zákonů o standardizovaném balení cigaret nebo chemické společnosti požadovaly náhradu škody způsobené zákazem azbestu. Pozornost je teď zaměřena na Komplexní hospodářskou a obchodní dohodu a vzhledem k zjevnému uváznutí na mrtvém bodě na obou stranách Atlantiku by se mohlo zdát, že jednání o Transatlantické dohodě jsou pohřbená. Opakuji, že tomu tak není: tato dohoda vždy získala jednomyslnou podporu na jednáních Obchodní rady, přičemž někteří politici volají po ukončení současných jednání a jejich opětovném spuštění pod novým názvem. Komplexní hospodářská a obchodní dohoda tedy žije dál i přes protesty občanů a rétoriku politiků a Transatlantická dohoda se vrátí.

Evropská aliance veřejného zdraví, již zastupujete, provádí výzkumy dopadů obchodních dohod na zdraví evropské společnosti. Co z nich vyplývá?

Obecně řečeno, zdravotní stav populace a politika zdravotních dopadů jsou do značné míry ovlivňovány politickými procesy, které se přímo zdraví netýkají, jako jsou sociální, finanční, obchodní politiky nebo politiky životního prostředí. My se tedy zaměřujeme na obchod, protože se obáváme, že má na náš zdravotní stav negativní vliv. Například Transatlantická dohoda bude mít dopad na kvalitu a cenu obchodovaných výrobků. Smyslem obchodních dohod je snížení cel, a tedy daňové složky ceny tak, aby byly produkty dostupnější a levnější. Zlevnění se však bude týkat především nezdravých produktů a důsledkem jejich zvýšené dostupnosti stoupne výskyt chronických nemocí, které se stanou obrovskou ekonomickou a sociální zátěží jednotlivých členských států. Dále mohou různé aspekty dohod, jako jsou opatření na ochranu investic, řešení sporů mezi státem a investorem nebo regulování spolupráce, zmrazit legislativu týkající se veřejného zdraví. Evropská směrnice například stanovuje způsob balení tabáku, minimální cenu za jednotku alkoholu nebo označování škodlivosti potravin a o toto vše můžeme přijít. Obáváme se také, že se zhorší dostupnost zdravotní péče a služeb obecného zájmu, jako jsou sociální služby, vzdělávání nebo přístup k pitné vodě, což jsou klíčové faktory ovlivňující zdraví. Nelíbí se nám možnost vlivu obchodního tajemství na transparentnost dat z klinických studií potřebných pro další výzkum, anebo to, že patentový systém může zdražit léky. Příloha Transatlantické dohody o vínu a lihovinách zcela pomíjí téma zdraví a snižování rizik spojených s užíváním alkoholu. Nově se objevila problematika elektronického zdravotnictví a využívání mobilních aplikací namísto návštěvy lékaře. To si žádá pečlivé zvážení. A problematická je i oblast zemědělství.

Co se týče zemědělství, zajímáte se o takzvanou antibiotickou rezistenci. Proč ji vnímáte jako závažný problém?

V Evropské unii, na rozdíl od Spojených států, existuje od roku 2006 zákon bránící preventivnímu užívání antibiotik – není dovoleno ošetřovat hromadně zvířata antibiotiky, pokud jsou zdravá. Může to totiž vést k antibiotické rezistenci. To znamená, že se bakterie stanou vůči antibiotikům rezistentními, protože jsou vystaveny jejich nadužívání. Reálně hrozí, že se tak ocitneme v předantibiotické éře a nebudeme moci léčit závažné infekce. V Evropské unii už nyní dochází ročně k dvaceti pěti tisícům úmrtí spojeným s antibiotickou rezistencí. V Transatlantické dohodě se sice mluví o spolupráci ve věci antibiotické rezistence, ale jsou to jen nezávazná slova. Dohody o volném obchodu preferují zemědělský průmysl a velkochovy, které jsou založeny na masové výrobě a masovém využívání zvířat. Používání antibiotik ve Spojených státech tak bude dále podněcováno a stane se z něj velká hrozba pro veřejné zdraví. Je směšné požadovat přístup na trh s produkty vyráběnými podle amerických standardů a zároveň vydávat pěkná prohlášení o spolupráci v předcházení antibiotické rezistenci. Musím ovšem poznamenat, že unijní návrh v části o farmaceutických produktech uvádí, že zabránění rezistenci by mělo být prioritou, a probíhá k tomu další výzkum, což vítáme.

John Clarke, hlavní vyjednavač Transatlantické dohody, vyjádřil na bruselské konferenci ohledně dopadů smlouvy na zemědělství a potraviny opačný názor. Očekává, že po podpisu smlouvy budou nejen zachována přísná evropská potravinová a zdravotní omezení, ale že tyto nároky začnou fungovat i na americké straně, protože dobytek exportovaný do Unie nebude moci být ošetřován hormony a antibiotiky. Co na to říkáte?

Obchodní dohody nesmějí nutit členské státy měnit své zákony – takže pro uvedenou hypotézu nevidím žádný prostor. Už před lety se odehrál pokus zavést zákaz antibiotik do amerického práva, ale překazil to lobbistický nátlak velkého agrobyznysu. Nějaká mezinárodní smlouva na tom nemůže nic změnit. Vidíme spíš opak: ze strany Spojených států se ozývá přání, aby se antibiotika začala více používat i v Evropské unii, tedy aby Spojené státy měly přístup na unijní trh, aniž by jakkoli měnily své postupy. Vnímám to jako skutečný problém veřejného zdraví.

Americký výbor národních producentů vepřového uvedl, že „američtí producenti vepřového masa nebudou akceptovat žádný jiný výsledek než odstranění zákazu Evropské unie o používání raktopaminu ve výrobním procesu“. Transatlantická dohoda by se tak mohla stát i nástrojem pro omezení platnosti unijního zákazu této rakovinotvorné látky podporující růst svalové hmoty.

Evropská komise dala jasně najevo, že nebude měnit evropskou legislativu, což je dobrá zpráva. Problém je ale v tom, že legislativní úroveň ochrany může být ohrožena několika dalšími způsoby. Pokud přijmete výrobek odpovídající výrobku z Evropské unie, v tomto případě maso produkované v souladu s americkými zákony, znamená to, že není nutné měnit evropské právní předpisy, a přesto má produkt splňující americké požadavky přístup na evropský trh. To neplatí jen pro zemědělství a potravinářství, ale i pro mnoho dalších oblastí. Ze zjednodušujících prohlášení Komise a Johna Clarka nemáme jistotu, že k faktickému snížení našich standardů nedojde. Nemám pochyby o dobrých úmyslech Evropské komise, domnívám se, že chce udělat to nejlepší v našem zájmu, ale jak se říká, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Dobrý úmysl nestačí, potřebujeme právní ochrany zakotvené v textu smlouvy.

Jednou z nejdůležitějších částí smlouvy je farmaceutická kapitola. Jak může být ovlivněna cena a transparentnost výroby léčiv?

Farmaceutické výrobky se objevují ve dvou hlavních oddílech Transatlantické dohody. Za prvé v kapitole o regulatorní spolupráci, která obsahuje přílohu o lécích. Tato příloha omezuje regulační požadavky pro přístup léků na trh jak v Unii, tak ve Spojených státech. Dále je ve smlouvě část o právech a patentech týkajících se duševního vlastnictví. Právě patenty totiž zdražují léky. Investuje­li firma do vynálezu nového léku, získá patent a exkluzivní přístup na trh. Teprve po vypršení platnosti patentu, což může být třeba dvacet let, může tyto léky vyrábět i někdo jiný a vznikne soutěž, která ceny sníží. Patentový systém by měl přinášet peníze na výzkum, skutečnost je však taková, že prostě jen vytváří další zisk. A Transatlantická dohoda usiluje o to, aby po dohodě strany nemusely podstupovat opakované inspekce továren a klinické testy, což by vedlo k úsporám nákladů a časnému přístupu na trh.

Druhým problémem je, že se nová smlouva nikde nezmiňuje o dostupnosti léčiv. Jak v Unii, tak ve Spojených státech přitom rostou raketově jejich ceny. Není to ničím opodstatněné a v některých případech se to týká i cen léků na nemoci, jako je rakovina nebo hepatitida typu C. Můžete­li ušetřit náklady tím, že máte méně administrativní práce vyžadované státem, pak máte morální povinnost přeměnit tuto výhodu na snížení ceny. Tato morální povinnost by měla být vložena do smlouvy právně závazným způsobem. Farmaceutický průmysl sice tvrdí, že chce zisk použít na rozšíření výzkumu a vývoje, ale to je nedostačující. V současnosti přitom již probíhá spolupráce mezi Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMA) a Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), takže další dohoda v tomto směru není potřeba.

Evropská aliance veřejného zdraví se zajímá o oblast, kterou shrnuje pojmem „nezdravé produkty“ nebo „nezdravé potraviny“. Oč jde?

Termín pochází z vědecké literatury, zná ho i Světová obchodní organizace, a naštěstí ho používá i Transatlantická dohoda. Jde o potraviny s vysokým obsahem cukru, soli, tuku nebo nasycených tuků a také o tabák a alkohol. Pokud je konzumujete, máte vyšší tlak, vyšší úroveň cholesterolu, hrozí vám obezita, což může vést k dalším nemocem, jako jsou kardiovaskulární choroby, rakovina či diabetes mellitus. Kardiovaskulární onemocnění jsou hlavní příčinou předčasných úmrtí v Evropské unii. Dvěma třetinám chronických onemocnění je přitom možné předejít. Naše vlády mají v rukou mocný nástroj – regulaci. Můžete zavést povinné standardizované obaly na tabákové výrobky, zvýšit daně, stanovit minimální ceny alkoholu – vytvářet různé zákony. Můžete omezit dostupnost určitých produktů třeba ve školách. Pomocí předpisů lze zlepšit zdraví populace, ale obchodní dohody o volném trhu otevírají cesty, jak práva vlády regulovat. Máte­li investiční ochranu, můžete dosáhnout odkládání právních předpisů a podobně.

Mluvil jste o tom, že zlevnění produktů se bude týkat především nezdravých potravin. Víte o nějaké studii, která by dokládala nebo aspoň vysvětlovala, jaký typ potravin bude díky Transatlantické dohodě s největší pravděpodobností dovážen do Evropské unie?

Neexistuje žádné konkrétní ­zhodnocení do­padu na zdraví v důsledku zvýšeného obchodu s určitým typem produktů. Za prvé neznáme přesný rozsah problému, o němž hovoříme. Za druhé, jako všechny obchodní dohody bude i tato prospěšná pro vývozce. Co je cílem dohody? Ze strany Unie je to samozřejmě snazší přístup na americký trh. Z takové dohody bude mít ale prospěch pouze deset procent evropských výrobců potravin. Skutečností totiž je, že asi devadesát procent místních zemědělců prodává své výrobky v rámci Evropské unie a vyvážejí pouze zemědělští velkopodnikatelé, tedy firmy, které jsou ekonomicky a výrobně schopny exportovat. Ale zároveň – tím, že se jedná o velké firmy – těchto deset procent výrobců ve skutečnosti může znamenat obrovské množství potravin. Často se zmiňuje, že úrovně celních sazeb na produkty dovážené na unijní trh ze Spojených států jsou průměrné a relativně nízké – kolem tří procent. Ale v rychlém občerstvení a sektoru „nezdravých potravin“ jsou tyto sazby kolem šestnácti procent. Pokud odstraníte tyto stávající sazby, nezdravé výrobky zlevní. Nepočítá se ovšem s žádným mechanismem, který by zmenšoval riziko plynoucí z jejich zvýšeného prodeje. Zvětší se konkurence a s ní také dostupnost těchto produktů. Ale může to diskriminovat kvalitnější výrobky.

Globálně roste spotřeba rychlého občerstvení, a naopak spotřeba zdravých potravin, jako je ovoce, obiloviny či zelenina, klesá. Možná je to ale způsobeno tím, že jsou tyto zdravé výrobky příliš drahé. Cena je klíčovým faktorem, zejména pro chudé, kteří si nemohou dovolit kvalitní potraviny a jedí levné, nezdravé jídlo. Chudí jsou postiženi nemocemi ne­úměrně víc a obchodní dohody mohou dále výrazně ovlivnit zdravotní dopady mezi bohatými a chudými, protože přenášejí další zatížení na nejchudší část společnosti.

Zmiňujete se o tom, že služby veřejné zdravotní péče jsou z dohody vyloučeny. Skutečně si můžeme být jisti, že nebudou negativně ovlivněny?

Politika Evropské komise je taková, že každá zdravotní služba, která zahrnuje prvek veřejné podpory, jakým jsou třeba daňové výhody, se považuje za veřejnou službu. Ale existuje také soukromý sektor zdravotních služeb, které nejsou z obchodních smluv vyloučeny. Pokud se vláda rozhodne zdravotnický sektor kvůli opatření na ochranu investic více privatizovat, může být v budoucnosti obtížné toto rozhodnutí zvrátit. Pouhé vyloučení veřejných zdravotnických služeb z dohody tedy není dostatečným stupněm ochrany. Zdravotnictví je složitá oblast a obchodní logika v něm nutně nefunguje. Nemůžete tu uplatňovat zásadu zisku, musíte usilovat hlavně o bezpečí pa­cien­tů. Nejlepší by bylo, kdyby služby obecného zájmu a zdravotní péče byly z vyjednávání vyloučeny jako celek. Právě kvůli riziku, že z privatizace nemusí vést cesta nazpět.

Myslíte si, že se podaří Transatlantickou dohodu zastavit definitivně?

Odpor neskončí, dokud Komise nebude na­­slouchat veřejnosti a bude sledovat svůj vlastní plán, aniž by věnovala pozornost obavám lidí a aniž by hledala konsenzus. Nebezpečí trvá stále: příkladem mohou být veřejné konzultace o ochraně investic, jež donutily Evropskou komisi dát k ledu „řešení sporů mezi investorem a státem“. Na veřejné konzultace reagovalo sto padesát tisíc lidí, což je poměrně vysoké číslo, a devadesát sedm procent z nich tuto myšlenku odmítlo, ale Komise je ignorovala. Místo aby ten systém smetla ze stolu, přišla s velmi podobným, spíše jen přeformulovaným návrhem. Pokud bude Komise nadále zaujímat tento postoj, budeme nutně svědky rostoucího odporu. Obecnou nedůvěru lze vysvětlit i tajnůstkařením během vyjednávání. Jde­li o vnitrostátní zákon nebo směrnice EU, jsou návrhy jejich znění přístupné na internetu a jsou tam i stanoviska vlády a parlamentu jak na národní, tak na evropské úrovni. Kdokoli si je může vyhledat a zaujmout k nim postoj. Dokud nebude průběh vytváření smluv takto transparentní, bude to budit kritiku.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.