Ponižující komedie

To, že se z německé komedie Toni Erdmann stala senzace mezi artovými filmovými kritiky, je překvapivé, ale zároveň i výmluvné. Snímek režisérky Maren Adeové totiž rezignuje na většinu schémat současné festivalové artové kinematografie. Není to tíživé observační sociální drama, není to odtažitá minimalistická kinematografie pomalosti, není to estétské uchopení populárního žánru, ani to není provokativní nonsensová hříčka. Jde v podstatě o konverzační rodinnou komedii o komplikovaném vztahu otce a dcery, tedy o typ filmu, který bychom čekali spíš v televizním programu na nedělní odpoledne než na prestižním festivalu. Toni Erdmann ale ve skutečnosti nenápadně kombinuje postupy rodinných „dramedií“ a festivalových filmů do tvaru, který může soutěžit o Oscara, na něhož byl za Německo nominován, a stejně tak se může účastnit hlavní soutěže festivalu v Cannes, kam se na poslední chvíli také dostal.

Vkusná zábava

Příběh o otci, který je notorický šprýmař a vymyslí si fiktivní identitu výstředního byznysmena Toniho Erdmanna, aby se dostal blíž ke své dceři, jež pracuje v konzultantské firmě najímané korporacemi, rozehrává celou řadu témat rezonujících v současné společnosti. Adeová je nenuceně, ale zároveň naléhavě nechává vyvstat před divákovýma očima. Osou scénáře je konflikt mezi povahově extrémně rozdílnými ústředními postavami – bezstarostným, lehce dětinským otcem, který si libuje v kanadských žertech, a upjatou, přepracovanou a kariéristickou dcerou. Je to osa klasicky vystavěné konverzační komedie o dvou postavách z různých světů, které hledají cestu jedna ke druhé skrze sérii vzájemných karambolů. Film ale tematizuje nejen krizi rodinných vztahů v západní společnosti, nýbrž také kritiku korporací, genderové otázky, partnerské vztahy a konečně i zdánlivě nicotný problém pozice humoru v současné společnosti. Kromě chytře vystavěného a vypointovaného scénáře je celé vyprávění strhující i díky hereckým výkonům v čele se Sandrou Hüllerovou, která dokáže postavu neurotické dcery Ines vést na hraně mezi sympatičností a nesnesitelností.

Až potud bychom Toniho Erdmanna mohli chápat jako podařené mainstreamové komediální drama, které dává naději, že evropský divácký film není ještě úplně mrtvý. Film Adeo­vé je skutečně divácky mnohem vděčnější než většina děl z artových festivalů. Má silné, jednoznačné, srozumitelné, ale zároveň komplexní hrdiny a výrazný, vyostřený ústřední konflikt. Je zjevné, jaké hodnoty obhajuje a proti kterým společenským problémům se vymezuje. Je zábavný vkusným a sdílným způsobem, je neokázalý a důmysl­ně využívá zažité formální i vyprávěcí konvence k vlastnímu prospěchu.

Stud a výsměch

V některých ohledech ale Adeová tento divácký přístup podrývá. Pozoruhodná je z tohoto hlediska zejména pasáž s „nahým brunchem“. Ta je na jednu stranu díky svému preciznímu načasování vnímána jako nejvtipnější sekvence filmu, zároveň však dovádí do extrému netypický způsob, jakým Adeová ve svých filmech pracuje s intimitou a nahotou. Její předchozí dva snímky – studie ponižování mladé začínající učitelky Les pro stromy (Der Wald vor lauter Bäumen, 2003) a sžíravá analýza partnerského vztahu Všichni ostatní (Alle anderen, 2009) – se zaměřovaly především na stavy trapnosti, studu a obecně společenského ponížení. Nahota a sexualita v nich nikdy nebyla erotická, ale obnažující či dehonestující.

Toni Erdmann v této tendenci pokračuje stejně důsledně, ale odlehčeněji. Vzhledem ke komediálnímu ladění působí jeho nejlepší scény, k nimž pasáž nahého brunche bezesporu patří, jako odzbrojující kombinace trapnosti a výsměchu. To nicméně nezastírá fakt, že v jádru je Toni Erdmann stále poměrně trýznivý snímek a i v něm zůstávají klíčovými tématy stud a ponižování. Vystavována je jim právě postava Ines – nejen kvůli svému zaměstnání, ale také v důsledku jednání svého „sympaticky potrhlého“ otce a nakonec i kvůli pocitům ze sebe samé. Ponižování je pro Adeovou klíčem k pochopení její ústřední postavy – silné ženy v neobyčejně nelítostné společnosti. A právě v tom spočívá genialita jejího filmu, který jde mnohem dál než většina kultivovaného evropského mainstreamu.

Zákeřné dílo

Druhý význačný prvek Toniho Erdmanna je snad ještě subtilnější. Adeová skvěle pracuje s filmovým střihem a trváním záběrů. V některých případech to napomáhá komickým efektům, jindy naopak nechává situace „vyhnít“. K nejvýraznějším v tomto ohledu patří jeden z posledních záběrů filmu, v němž si Ines zkouší falešné zuby svého otce. Tyto prodlužované scény nechávají ztrpknout chvíle, které by při kratším trvání působily optimisticky a smířlivě. Toni Erdmann tak rozhodně není „feel good movie“, naopak, mnohem častěji ukazuje, že dobré pocity rychle uplývají a po chvíli nenávratně mizí.

Novinka Maren Adeové navíc představuje mimořádně komplexní filmovou událost. Je to neobyčejně pružné dílo, které zapadá do mnoha kontextů. Svou mistrnou prací s konformními schématy se vměstná mezi artové festivalové filmy, od kterých se očekává formální i obsahová radikálnost. Přitom toto očekávání zpochybňuje. Toni Erdmann je film, který oslovuje několik různých trhů zároveň a snaží se spojit festivalové ambice s diváckou atraktivitou. V kontextu současné evropské kinematografie oživuje sen o „kultivovaném“ evropském mainstreamu, na který producenti z dlouhodobého hlediska stále více rezignují. Adeové pomohl získat finanční prostředky na film domácí komerční úspěch jejího předchozího snímku Všichni ostatní. Toni Erdmann se v Německu stal diváckým hitem a navíc by měl otevřít i debatu o režisérkách a obecně o ženách ve filmových profesích, což je téma, na které už Adeová v několika rozhovorech narazila. Její rodinná komedie je zkrátka po všech stránkách chytřejší a zákeřnější, než se zdá.