Stále stejná pomalost

Zatímco poroty Berlinale udělují hlavní ceny soutěže spíše politicky angažovaným filmům, letos dokumentu o uprchlické krizi Oheň na moři (Fuocoammare), a také z Cannes si hlavní ceny často odvážejí filmy s levicovou tematikou, naposledy sociálně apelativní snímek Já, Daniel Blake (I Daniel Blake), nejstarší filmový festival světa v Benátkách je ve svém vyhodnocování nejlepších filmů méně čitelný. Ačkoli porota benátského festivalu v minulosti také několikrát podpořila politicky kontroverzní filmy, na loňském ročníku pod vedením mexického režiséra Alfonsa Cuaróna vybrala venezuelského debutanta Lorenza Vigase a jeho snímek Zdaleka. Jejich rozhodnutí působí spíše konzervativně, a to navzdory tomu, že upřednostnili neznámé jméno před etablovanými režiséry. Zdaleka totiž oplývá nespornými výtvarnými kvalitami, ale kromě toho ničím příliš nepřekvapuje a spíše jen navazuje na tradici pomalých artových snímků, pro které se zejména v anglo­americkém filmovém diskursu ujalo označení slow cinema, tedy kinematografie pomalosti.

Distance a zamlčování

Kinematografie pomalosti se nevyznačuje pouze výraznou délkou trvání jednotlivých záběrů, ale hlavně celkovým zpomalením toku vyprávění. Toho je dosaženo zejména rozředěním děje, minimalizováním mluveného slova a potlačováním hereckých projevů. Slow cinema tak ponechává divákům mnohem větší prostor pro vlastní imaginaci a interpretaci – distancovanost od předkládaného děje umožňuje zaujetí individuálního stanoviska.

Na stejném principu je založen i film Zdaleka, který sleduje komplikovaný vztah postaršího svobodného homosexuála z vyšší společenské třídy a mladého agresivního zlodějíčka s pravděpodobně nevyjasněnou sexuální orien­tací, který pochází ze zcela opačného okraje společnosti. Minimum dialogů a režijní vedení směřující k omezování herecké mimiky záměrně prohlubuje nemožnost pochopit skutečnou povahu jejich vztahu. Není jasné, do jaké míry jsou dynamickými hybateli peníze, sexuální touha či prostá potřeba přátelství. Odhalení skutečných motivací postav navíc ztěžuje chladný způsob snímání a eliptické vyprávění. Divákovi není dopřáno se v ději více emočně angažovat – vyprávění vypouští relevantní části děje a zamlčuje informace o postavách, které by divákovi umožnily je lépe pochopit. Problémy obou mužů jsou tak pouze naznačeny skrze nedořečené scény a strohé odpovědi při jejich tiché konverzaci.

Otřepanost osamělosti

Distancovanost od ústřední dvojice filmu lze interpretovat takto: podobně jako je pro postavy složité nalézt k sobě cestu a pochopit jedna druhou, je porozumění postavám zapovězeno i divákovi. Tento autorský postoj ale můžeme jednoduše odvrhnout jako intelektuál­­ní konstrukt, a to zejména proto, že Zdaleka nenabízí kompenzaci v podobě silného tématu. Film se pouze jemně otře o problematiku homosexuální orientace či nastíní problém rozevírání sociálních nůžek ve společnosti. V obou případech jde však o poněkud vyčpělá témata současné festivalové produkce a stejně otřepaný je i motiv lidské osamělosti, který celý film rámuje. Zakoušení osamělosti hrdinů je nicméně díky kameře alespoň povýšeno na podmanivý estetický zážitek. Pokud si Zdaleka zaslouží pozornost, pak zejména právě pro dokonalou práci s kamerou. Minimální hloubka ostrosti často ponechává značnou část obrazu neostrou, a vytrhává tak postavy z jejich prostředí. Dvojí rámování zase činí protagonisty ještě izolovanější. Do jisté míry ale postupy snímání pouze odrážejí současné kameramanské postupy, které začínají být ve festivalovém filmu nadužívané – jako například záběr sledující postavu zezadu.

Celkově je koncept distance od postav ve Vigasově filmu uplatňován až příliš důsledně. Postavy se stávají natolik „vzdálenými“, že divák může ztratit zájem je vůbec sledovat. Přesto vítězství venezuelského filmu v Benátkách dokládá, že slow cinema se svou otevřeností vůči divákovi dosud představuje vyhledávaný styl, který má na současné festivalové scéně ještě pořád pevné místo. To potvrzuje i vítězství filipínského režiséra Lava Diaze v letošním ročníku benátského festivalu. Diaz je totiž považován za jednoho z čelných představitelů pomalé kinematografie.

Autor je filmový publicista.