V tvorbě londýnského projektu patten se setkávají prvky mnoha současných žánrů elektronické scény. Svou potemnělou atmosférou a enigmatickou estetikou duo odkazuje také k witchhouseovému pojetí gotiky a v lecčems navazuje i na průkopníky synthpopu z počátku osmdesátých let, jakými byli Chris & Cosey.
Za britským experimentálně elektronickým projektem patten stojí už deset let tajemný producent, vystupující pouze pod pseudonymem D. Na začátku roku 2015 k němu přibyla neméně tajemná A, o níž je známo, že pochází z Francie a stejně jako D nyní žije v Londýně. Dalších biografických informací se ovšem od dvojice nedočkáme a pozornost je třeba obrátit k tvorbě. Aktuální album Ψ je svým enigmatickým názvem a twinpeaksovskou atmosférou pro stylizaci patten příznačné.
Nejasná identita
Svou neosobní estetiku patten částečně sdílejí s rovněž londýnským producentem Burialem, který také dlouho odmítal odhalit svou identitu. Zatímco ale Burial zásadně nevystupuje živě a téměř neposkytuje rozhovory, patten čile koncertují a o své tvorbě rádi diskutují – jakkoli mohou některé jejich odpovědi působit poněkud záhadně. Když například dvojice vyplňovala dotazník k mixu pro server Dazed, použila místo slov odkazy na různá hesla Wikipedie. Jindy z odpovědí vyvstávají jen další otázky. Například na dotaz, jak jejich hudba zapadá do současné londýnské scény, reagoval D zamyšlením: „Nedokážu slyšet vlastní hudbu. Nevím, co je to moje hudba, nevím, jak zní. Když se zamyslíš nad sebou a nad svým světem, je uprostřed podivné prázdno. A to prázdno jsi ty.“
Z rozhovorů s patten vyplývá, že své desky pokládají pouze za jednotlivé momenty v nepřetržitém tvůrčím procesu, které na koncertech nechávají zmutovat do nových, nečekaných tvarů. V rozhovorech zase často převracejí pozice tazatele a dotazovaného, čímž získávají zpětnou vazbu, kterou pak mohou využít. Podobně patten nahlížejí i na publikum, o němž se domnívají, že jejich hudbu dále rozvíjí pouhým poslechem, a produkují tak na základě mnoha proměnných, jako je vkus, nálada nebo prostředí, potenciálně nekonečný počet verzí jedné nahrávky. Tento přístup uplatňoval D na svém labelu Kaleidoscope, na němž v rámci série Limited Dubs vycházely audiokazety o nákladu jednotek až desítek kusů, z nichž každá byla nahrána zvlášť, a tudíž každý kus byl originál.
Poměrně osobitý postoj mají patten i k personálnímu obsazení. Ačkoliv se obvykle mluví o duu D a A, jedná se o otevřený kolektiv, jehož součástí se načas stávají i další hudebníci. D v narážce na filosofický koncept Theseovy lodi tvrdí, že by projekt patten zůstal stejný, i kdyby z něho odešli všichni původní členové. Taková situace se mimochodem nedávno odehrála u Hype Williams, které tvoří nebo aspoň donedávna tvořili především Dean Blunt a Inga Copeland. Toto uskupení údajně založil mysteriózní manželský pár Father Ronnie Krayola a Denna Frances Glass jako proměnlivý projekt, ve kterém se budou střídat různí muzikanti. Nejnovější album Hype Williams s názvem 10/10 (2016), vyšlo před několika měsíci na Bandcampu bez uvedení autorských kreditů. Denna Frances Glass později napsala, že Blunt ani Copeland už v Hype Williams nefigurují. Je ovšem dost dobře možné, že manželézakladatelé jsou pouhým výplodem fantazie Blunta a Copeland, a že tedy jde o jakousi kaufmanovskou mystifikaci, testující důvěřivost posluchačů. Ať je to, jak chce, jedná se o pokus nechat rozplynout osobnosti hudebníků a naopak zdůraznit jejich tvůrčí gesto – a to je i případ patten.
Zmatení žánrů
Nepřekvapí, že ani žánrové vymezení Ψ není jednoduché. Jsou zde prvky grimeu, trapu, footworku, ambientu, ale i witch houseu. Jako nejpřiléhavější se jeví vágní označení „bass music“, s odkazem na podobně žánrově nezařaditelné a měňavkovité projekty, jako jsou Arca, Rabit nebo Lotic. Album je prosyceno zvuky z legendárního bicího automatu Roland TR808, oblíbeného dnes zejména mezi trapovými producenty. Oproti chaotickým beatům z předchozích alb Glaqjo Xaacsso (2011) a Estoile Naiant (2014) je rytmická složka na Ψ osekaná a zdánlivě repetitivní. Když už je ale posluchač téměř zhypnotizován, rytmus se na chvíli zastaví a jasná struktura se rychle rozpadne. Podstatnou součástí této téměř čistě elektronické nahrávky, kterou jen minimálně narušují ozvěny reálného světa, je ženský vokál. Ten je však pokroucený a navrstvený mezi zlověstné syntezátorové plochy tak, že zní pouze jako neurčitá nostalgická vzpomínka na dobu předtím, než svět ovládli nelítostní roboti. Slova nejsou příliš srozumitelná a je na posluchačích, aby do nich sami vtiskli nějaký význam.
Soudě dle rozhovorů, neusilují patten o to, aby byli součástí nějaké scény nebo snad měli vlastní žánrovou přihrádku, do níž by je bylo možné zařadit. Nejsou ostatně žánrová označení pouhou berličkou, s jejíž pomocí se pokoušíme uchopit něco, co je ve své podstatě neuchopitelné? Nedostáváme se snahou označit vše nálepkami typu „post“, „future“ nebo „neo“ do absurdního uzavřeného vesmíru, ve kterém už nevnímáme hudbu samotnou? Odpovědi sice patten neposkytují, je ale důležité, že k takovým otázkám alespoň vybízejí.
Autor je hudební publicista.
patten: Ψ. Warp Records 2016.