Nejhorší možný scénář

Letos v únoru uplynulo jedenáct let od doby, co americký producent James Yancey alias J Dilla vydal své přelomové album Donuts. Desku dokončoval na nemocničním lůžku, na nějž ho upoutala kombinace lupusu a vzácné choroby TTP, a zemřel tři dny po jejím vydání. Album se postupem času stalo jakousi biblí instrumentálního hip hopu, neoficiálním manuálem, s jehož pomocí nastupující generace hiphopových producentů cizelovala svůj zvuk. S trochou nadsázky bychom mohli instrumentální hip hop dělit na ten před J Dillou a po něm. Postdillovští producenti o sobě mluví jako o „beatmakerech“, své skladby nazývají „beats“ a toto označení se často používá také jako název celé scény, jako jednoduchý zastřešující termín namísto vágních a překrývajících se žánrových charakteristik typu experimentální, abstraktní nebo „leftfield“ hip hop.

Umění nepřesnosti

Jedním ze zvukových specifik, které od J Dilly převzali téměř všichni beatmakeři, je záměrné nevyužívání kvantizace, tedy přesného rozvržení beatů. Stejně jako při hraní na bicí tak mohou během tvorby beatů na sampleru v reálném čase vznikat různé nepřesnosti v rytmu, například drobné zpoždění virblu za danou dobou, nebo naopak její předběhnutí. Kvantizací se vytvořený off­beat upraví tak, aby byl pevně spojen s určitou dobou. Ignorováním této metody se Yanceymu podařilo vnést dojem „živé“ hry i do elektronických bicích. Derobotizace beatů je ale dosahováno i pomocí jiných producentských fíglů – jedním z nich je lehké posunutí hajtek, případně shakeru před ostatní rytmické prvky. Tuto poměrně jednoduchou techniku si přisvojilo a dále rozvíjelo mnoho dalších beatmakerů. Za všechny můžeme jmenovat Flying Lotuse, který byl v počátcích své tvorby J Dillou značně ovlivněn.

Technika, kterou se Yancey chtěl odlišit od ostatních producentů, se paradoxně nakonec stala žánrovým standardem a dnes působí až klišovitě. Spousta hudebníků se jí proto snaží vyvarovat a hledají nové způsoby polidštění elektronicky tvořených rytmů. Jedním z nich je kanadský producent Sona Elango alias Elaquent, jemuž na konci minulého roku vyšlo album Worst Case Scenario. Elaquent se podobně jako J Dilla při tvorbě ­beatů řídí především svým citem pro rytmus. Jak můžeme vyčíst z komentářů, kterými doprovází svá alba, kvantizaci přestal používat někdy v roce 2008, tedy dva roky po vydání Dillových Donuts. Ze stejného roku pochází Elaquentovo album In Colour, Vol. 2, v jehož doprovodném textu producent zdůvodňuje své rozhodnutí tvrzením, že „dokonalost je občas nudná“.

Let’s do it

Při letmém pohledu se může zdát, že se celá postdillovská scéna točí okolo Los Angeles, což je do jisté míry pravda. Ostatně sám J Dilla se krátce před svým předčasným úmrtím přesunul z rodného Detroitu právě do metropole na západním pobřeží. Jistě k tomu přispěl i fakt, že tak mohl snáze spolupracovat s producentem a rapperem Madlibem, s nímž tvořil duo Jaylib. Z Los Angeles pochází řada beatmakerů, kteří jako by si pro svou tvorbu vypůjčovali z instrumentálek svého mentora: Knxwledge, vrstvící své polorozpadlé beaty na samply ze zaprášených sedmipalců, Esta, pohybující se na pomezí boom bapu a trapu, nebo zmiňovaný Flying Lotus, který se od J Dillou inspirovaných sci­fi skladeb posunul kamsi hluboko do vesmíru, kde se abstraktní hip hop prolíná s free jazzem, progresivním rockem a ambientem. Kanaďan Elaquent zdánlivě stojí mimo tuto scénu, a přesto je svým zvukem její podstatnou součástí.

Již v prvních vteřinách skladby Nollieflip, úvodního tracku alba Worst Case Scenario, se ozve typicky dillovské „Let’s do it“, čímž Elaquent skládá svému učiteli poklonu. Zároveň však lze tento úvod chápat jako poněkud alibistickou omluvu za až příliš zřetelnou inspiraci J Dillou. Při poslechu desky je dokonce leckdy těžké ubránit se dojmu již několikrát slyšeného. Kromě rytmiky a ad­libu připomene J Dillu třeba i zvonkohra, jejíž zvuk a snižující se tóny se nápadně podobají písni Make’em NV z alba Ruff Draft (2003). Na rozdíl od Dillovy agresivní instrumentálky se ale Nollieflip, stejně jako větší část Worst Case Scenario, nese spíše v uvolněném a zasněném duchu.

Absence rapu

Jak je patrné, Elaquentovo album můžeme v rámci široké beats scény zařadit mezi konzervativnější počiny. S výjimkou rychlejších skladeb This-Could-Be-Us-But a závěrečné housem nasáklé Come to Me se nedočkáme žádných zběsilých melodických přechodů à la Flying Lotus ani epických beatů ve stylu Hudsona Mohawka. Jednotlivé skladby přirozeně plynou a navazují jedna na druhou. Album tak sice působí kompaktně, ale někdy možná až suchopárně. Beaty některých skladeb zachraňuje jen přítomnost živých nástrojů, zvláště trubky, ale také elektrické kytary, která představuje v Elaquentově tvorbě nový, svěží prvek. Na jinak instrumentálním albu se objevují také dva vokalisté: kanadská zpěvačka skrývající se pod přezdívkou allie, které Elaquent produkoval dvě skladby pro její album Moonlust (2015), a losangeleský zpěvák Iman Omari. Zatímco v případě prvně jmenované lze konstatovat, že se spolupráce osvědčila, Omariho výstup je citelně slabší – atmosféru rozvolněné skladby Last Breath nadměrným využíváním vokodéru posouvá téměř až k parodii. Novátorský přístup Omarimu upřít nelze, nicméně by bylo lepší buď pracovat s efekty citlivěji, nebo je vynechat úplně.

V osobním komentáři, který k albu připojil, Elaquent uvedl, že nahrávkou chtěl reflektovat svá přibývající léta, jež na něho začala doléhat. Potřeba určitého zklidnění a sebereflexe se projevila i absencí rapu, který na předchozích albech vždy alespoň symbolicky zazněl. Elaquent tak novou deskou uzavřel jednu etapu své tvorby. Revoluci, jakou způsobil J Dilla s Donuts, nezopakoval, ale to patrně ani neměl v plánu. Vytvořil zkrátka vyzrálé, sevřené a – přes zmíněné nedostatky a občasná hluchá místa – kvalitní album. Snad se mu v budoucnosti přece jen podaří vystoupit ze stínu J Dilly a dosáhnout osobitého zvuku. S deskou Worst Case Scenario k tomu má nakročeno.

Autor je hudební publicista.