Dal jsem na doporučení milého přítele: čti Haškovy povídky, nejlépe antiklerikální soubor Fialový hrom. Knihu nacházím hned při první akvizici a zběžně nahlédnu do tiráže: svazek uspořádali Zdena Ančík a Milan Jankovič, ilustroval dosti už zajedený Josef Lada. Vydáno v druhé půli padesátých let – otevírám tu knihu s jistým podezřením, chápu se jí coby průkazního materiálu, že spisovatele možno znásilnit ještě dlouho po jeho smrti.
A je vskutku hodně zvláštní rozečítat Haškovy texty namířené především proti katolickému duchovenstvu s vědomím, že v době, kdy nad nimi čtenáři pukali smíchy, mnohý katolický intelektuál či kněz vycházel z vězení anebo mu v něm ještě pár let zbývalo dosloužit. Jak k nim? Historický kontext nutně tupí vtip a dodává povídkovým textům, jež byly už v době vydání přibližně padesát let staré, závažnost dokumentu. Chvíli to trvá, než zaplašíte pocit nepatřičnosti. Vy za jejich kriminály doopravdy nemůžete.
Vítr se prudce otáčí, jen co se seznámím s Haškovými oblíbenými náměty: přežírání božích služebníků (figura tlustého kněze, pro jehož pečeně pracuje hned několik lidí na klášterních polnostech), blbounství lidových kazatelů nebo kupříkladu nadšení misionářů pro vlastní zánik v ohni. Nejlepší povídky pak tyto náměty dále kombinují: blbý/služebník/misionář si v zápalu pro věc nevšimne, že je krmen náčelníkem/milovníkem pečínek a že jej čeká zánik v ohni. Mistrovské kousky jsou vlastně jen koncentrátem, jako například krátká povídka v povídce nazvané O katolickém tisku: „(…) Zhovadilec. V jedné obci na Moravě žil lotr, který na Velký pátek chtěl uspořádat vepřové hody. Za tím účelem šel zapíchnout svého vepříka. Když vepříka svazoval, tu dopustil se několikrát zločinu rouhání. Nebe se ovšem na zhovadilce nemohlo dívat. Trest přišel vzápětí. Zhovadilec vrazil si nůž do srdce, byl na místě mrtev a vepřík vesele utekl na faru.“
Kdo by snad chtěl pochybovat o géniu autora, mnohokrát postaveného do čela flotily v cizojazyčných literaturách se proslavivších českých autorů, ten nechť se s Fialovým hromem dobře seznámí. Nejenže pozná, jakou paseku nešika udělá, sjedeli občas z nebe střechou do kostela a odpraví služebníka, zároveň se ale seznámí s předobrazy Jurajdy, Katze či Vaňka. Dojde mu, že Hašek psal fakt proto, aby ho nevyhodili z vinárny, že z logiky honoráře už v jeho dobách vzniká v české literatuře vše zásadní, dále se v několika variantách seznámí s programem veřejného cvičení Orlů („1. Cvičení žen orlic kropenkami jako kůžely. / 2. Skákání farářů přes kozy. / 3. Šplhání kostelníků o závod. / 4. Závod alumnů v pytlích. / 5. Závod v předříkávání otčenášů pro Orly bez rozdílu žup. / 6. Skok vikářů a vyššího duchovenstva na vzdálenost 60 cm bez rozběhu.“), zapamatuje si názvy veškerého katolického periodického tisku atd. Budeli pak v četbě důsledný, uvědomí si ke konci souboru, jak nesnesitelně musel Hašek trpět údělem povídkáře Kopřiv, Nové omladiny, Svítilny či Karikatur. Hluboce prožije tragický životní moment autora, jenž – nadán shůry odvahou donekonečna se pošklebovat – v jednu chvíli zjistí, že už je vším tím dopisováním k smrti utrmácen. Snad proto se také začne opakovat, proto bude variovat a obměňovat příběhy mnohokrát vyložené.
My už si na rozdíl od chudáka můžeme po stu letech oddechnout. Dobře totiž víme, že právě z této únavy ohromovat pořád s čímsi novým vzniká v české literatuře vlastní, svébytná, autentická hodnota vytlučená věčně marginálními životy, tisíckrát omletá na rubu bestsellerů, tedy hodnota, která kašle na důvtip světových románů a vybroušených esejů. Co zbývá: upachtěná sranda, kahan, stůl a sklenice, kterou zas nemáš čím naplnit.
Jaroslav Hašek: Fialový hrom. Spisy J. Haška, sv. 5. SNKLHU, Praha 1958, 336 stran.