Jsou města, jejichž kulturní centra tvoří knihovny, anebo knihovny a galerie. Nasedneš-li do vlaku a vyjedeš-li z takového centra kterýmkoli směrem s cílovou stanicí v jiném, menším městě, můžeš na tamním náměstí přemýšlet, který z menších měšťanských domů je knihovnou. Ta nevýrazná budova stojící po boku městského úřadu? Že by to byla jakási trpěná instituce?
Coby řadový knihovník jsem několik let pracoval v jednom nevýznamném okresním městě. Naše knihovna tu měla silnou tradici; vznikla na sklonku 19. století a v následujícím věku sloužila jako středisková, později okresní knihovna Východočeského kraje. Na počátku 21. století se stala knihovnou krajskou. Předpokládal bys tedy, že instituce, jejímž zřizovatelem je kraj, bude čímsi jako špičkovým kulturním zařízením v kraji. Uhadoval bys, že v takové knihovně najdeš prostorné studovny a že knihy objednané z depozitu ti knihovník nejpozději do hodiny vyloží na pult. Možná bys dokonce čekal, že budova krajské knihovny bude zářit do širého kraje jako lekce architektury a trvale udržitelného rozvoje… Ne, nic z toho není v našem městě pravda.
Svou práci jsem našel v budově, jejíž uživatelský prostor jest stlačen nesnesitelně. Není kam uložit knihy, není kam zvát na autorská čtení. V tísni jsem se postupně seznamoval s agendou jednotlivých pracovišť a zvláštní vztah si našel především ke zdejšímu skladníkovi a skladnici, mistrům improvizace a praktikům věčných stěhování. Návštěvník se ovšem rozčiluje nad tím, že vše, co najde v katalogu, musí se odněkud přivézt, že nic není k ruce a že studovat lze jen s jednodenními odstávkami. Procházel jsem najednou zázemím budovy a nestačil se divit – vše se tu neustále přesouvá, vše se převáží od čerta k ďáblu, z budovy s vysokým komínem do bývalého kláštera a za dva roky znovu do budovy s vysokým komínem. Neboť ve městě, jež je této knihovně matkou, lze využít městské prostory stokrát lépe než k ničemnému ukládání takřka zbytečných knih.
S nadšením se zapojuji do příprav kulturního programu. Nově promítáme dokumenty, seznamujeme čtenáře s archivem mluveného slova, rozšiřujeme poněkud monotematický seznam autorů, kteří do knihovny přijíždějí se svými texty. Nezdá se mi, že by se občan nevýznamného okresního města musel nutně spokojit s komerčně úspěšnými trháky, naopak, usiluji o přízeň regionálního vzdělance, až dosud zapadlého kdesi na venkově. Brzy však narážím na nezájem – na nezájem úplný, definitivní, na nezájem hraničící s pohrdáním. Až později mi mělo dojít, že regionální zapadlý vzdělanec nepotřebuje komunitní život; a pokud ano, upřednostní širší lidové vrstvy, zajde si na ples nebo navštíví politickou schůzi. Navíc se ukazuje, že regionální vzdělanec dorostl už jistého věku a tváří v tvář složité epoše přitaká slaboduchým rýmovánkám. A mladší intelektuál tráví čas ve městě, jehož kulturním centrem je knihovna, ať už zemská nebo národní; o jeho přízeň není nutno v tísnivých poměrech usilovat. S největší pravděpodobností v nevýznamném okresním městě už nikdy neusedne.
Jinou zkušenost jsem učinil s knihovnicemi a knihovníky. Rychle jsem zjistil, že se v jejich řadách skrývá mnoho takových, co knihy k životu nepotřebují. Neodmítají je, ale ani zvlášť nevyhledávají. Ostatní jsou na tom lépe, nabídneš-li jim cokoli ke čtení, vracejí se jen rozpačité pohledy. Ze čtyřiceti zaměstnanců jsou to nakonec tři, s nimiž tě pojí čtenářská mánie. Zbytku tato instituce nadobro odsála puzení vášně – to, co v provozu zbylo, se přetavilo do nadšení pro komunitní život, jehož oporou by prý měla být právě budova knihovny. Tedy zpět k budově: během několika rekonstrukcí jsem mohl pozorovat, kterak se jednotlivá oddělení knihovny přestavují na útulné pokojíčky a v nich se posléze ke kávě servíruje domácí pečivo či s láskou upečená buchta. Taková podoba knihovny vlastně odpovídá poměrům, jaké v naší instituci vládly: veskrze přátelské a milé, utužované společnými hrami na koncích porad. Nikdy jsem se tolik netěšil na sedmou do zaměstnání! Ranní snídaně s kolegy se zvolna překlápí do společného terapeutického sezení v kuchyňce, během něhož se pravidelně odbourávají zbytečné bloky, následuje oslava narozenin, zákusky, kytice, drobné dárky, jednou za rok schůze odborářů, opět zákusky a společná hospodská posezení. Vše probíhalo jako na drátkách v nemírně feminizované instituci!
Postupem času jsem si kladl otázku, co vlastně po takové knihovně chci. Najednou se mi příčí, že do ní lidé chodí jako do druhého domova, možná dokonce do lepšího domova, než je jejich vlastní. Stejně tak se mi zajídá hluboké lidské pochopení pro lechtivou jinakost nepřekračující meze únosnosti. Nezamlouvá se mi už ani to, že pracuji v instituci, která velmi často slouží za útočiště mladým ženám čekajícím na čas rodinného štěstí; ostatně právě vypouklá těhotenská břicha mi vždy připomněla, že jsem tu pouze na záskok.
Využil jsem tedy toho, že má pracovní smlouva na dobu určitou podruhé dobíhala ke svému konci, a z knihovny rychle vypadl. Vypadl proto, abych se opět stal pouhým čtenářem, který si chodí pro objednané dokumenty, listuje časopisy, vhazuje do krabičky tip na nákup nové knihy, a který hlavně neví, zda právě dnes není někdo z kolektivu oslavencem, který nechce nic vědět o komplikovaném převozu dokumentů z jednoho skladu do druhého atd. Což ovšem neznamená, že jsem se o „svou“ knihovnu přestal zajímat – naopak, jedná-li se o její novostavbě, hořím nedočkavostí, zaslechnu-li cokoliv o ignoranci krajských politiků, kteří knihovnu k životu opravdu nepotřebují, nenávidím je zcela.
Autor je antikvář a literární kritik.