Je zapomínání podmínkou popu?

Letos v září britský hudebník James Leyland Kirby, známý pod uměleckými alter egy The Caretaker, V/Vm nebo The Stranger, oznámil, že v průběhu příštích tří let plánuje vydat šest dlouhohrajících ambientních alb. To by samo o sobě nebylo nic mimořádného, kdyby ovšem tisková zpráva neobsahovala informaci o autorově počínající demenci. Zpráva byla rychle převzata řadou hudebních serverů a vyvolala spoustu soucitných reakcí. Posléze se ukázalo, že to s Kirbyho demencí nebude tak horké – čtyřiačtyřicetiletý hudebník původní prohlášení upřesnil: nejde o skutečnou degenerativní chorobu, nýbrž o jakousi imaginární uměleckou demenci, kterou udělil svému projektu The Caretaker, v němž splétá těžce melancholický ambient ze starých jazzových vinylů. A podle Kirbyho vyjádření pro internetový magazín Quietus je tato „demence“ nebývale tvůrčí: autor má v archivu připraveno takové množství materiálu, že selekce tracků může být náročnější než natočení zbrusu nového materiálu. Po vlně projevů soucitu vzápětí přišly moralizující komentáře – oba druhy reakcí se koneckonců šíří podobně virálním způsobem. Někteří hudební publicisté odsoudili Kirbyho marketingovou strategii jako nevkusnou, což je pochopitelné v době, kdy nějakou z mnoha forem neurodegenerativních onemocnění trpí stále větší množství lidí.

Originální marketing

Šestialbový komplet bude konceptuálně prozkoumávat postupující demenci a zároveň by měl vytvořit pomyslnou tečku za celým projektem The Caretaker, jehož specifický zvuk Kirby rozvíjel od roku 1999. První vydané album nese název Everywhere at the End of Time a oproti předchozím počinům mu vládne doslova projasněná atmosféra – fragmenty z odložených vinylů nejsou tolik ponořené do šumů a dozvuků, a zdrojový materiál je tedy velmi zřetelný. Jde ovšem o záměrně nejpozitivnější počin v chystané sérii – snaží se evokovat první příznaky degenerativní nemoci, kdy si pacient ještě není vědom fatálních důsledků a zažívá náhlé vlny euforických nálad. Následující alba budou sledovat další stadia až k úplné ztrátě paměti a jiným negativním jevům spojeným s demencí.

Postup, jejž Kirby zvolil, vyvolává mnohé otázky. Například: Je v hudebním provozu důležitější originálně pojatá tisková zpráva, nebo samotný obsah desky? V tomto konkrétním případě je navíc obsahem hlavně uhlazený jazz, bez skrupulí vybrakovaný z obstarožních šelakových desek s rychlostí přehrávání 78 otáček za minutu. Zdrojový materiál není výrazněji přepracován technikou samplování, jak je ve světě elektronické hudby běžné. Kirby nechává skladby znít zdánlivě bez větších zásahů, vytváří nenápadné smyčky, zpomaluje je a nenásilně přidává delay a reverb. Ohrané desky příjemně popraskávají a šumí, ozvěny se vlní jako říční hladina při mírném vánku. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se nejedná o nic světoborného, ale třeba před spaním se album poslouchá velice příjemně. Vcelku rychle se však do prvotní idylky vkrádají nemalé pochybnosti. Stačí k autorství nahrát pár fragmentů z obstarožních desek do počítače a přikrášlit je několika efekty?

Vykrádání a návraty do minulosti

V celku Kirbyho produkce ovšem působí systematické vykrádání pozapomenutých jazzových desek jako suverénní tvůrčí strategie. Alba nedávno oživeného projektu ­V/Vm rozvíjela především odcizující odkaz elektronické experimentální hudby a nutno podotknout, že tyto nahrávky z jistého úhlu pohledu svou demencí hravě předčily celý katalog projektu The Caretaker: ať již v nepříliš vítané „pomoci“ Aphexu Twinovi (Help­AphexTwin), hybridních remixech lovesongů z osmdesátých let (Sick­Love) nebo noiseových variacích IDM (Sometimes, Good Things Happen). Kirbymu se tak nelze divit, že se svým ambien­tním projektem naložil způsobem, jaký je pro posluchače nejpřijatelnější. Podle rozhovoru pro Quietus hodlá autor svou pozornost pomalu přesunout na dosud neprozkoumané oblasti hudební tvorby. Projekt The Caretaker byl přitom nepochybně úspěšný a umožnil hudebníkovi detailně prozkoumat jedno tvůrčí schéma, v němž se přesunul od bezbřehých destrukcí populární hudby směrem k ­jemnému ambientu.

V Kirbyho tvorbě je možné spatřovat také silně kritický komentář k důležitému momentu v současném popu: zapomínání. Netrpí provoz populární hudby rovněž značně rozvinutou demencí? Zdá se, že bez opakovaných ztrát paměti by se narušila železná pravidelnost nejrůznějších retrovln a nedařilo by se bezproblémově vracet ke znovuobjevovaným žánrům. O zvýšené poptávce po tom, co bylo vymazáno z paměti, svědčí popularita zapomenuté a znovuobjevené elektronické hudby i různých zjevných či pravděpodobných podvrhů a mystifikací. Autenticita zde přitom nehraje roli, poutavé příběhy o zapomenutí a následném objevení obstojí bez ohledu na to, zda se zakládají na realitě. Melancholie, často spojovaná se šumem ohraných desek nebo pásků, ale není výjimečná pouze v experimentální hudbě: otupující smutek koneckonců mnohokrát posloužil k prosazení nejednoho velkého hitu.

Pro současnou pop music tvoří – alespoň dočasná – ztráta paměti nejvlastnější podmínku její existence. Bez určitého stupně demence by byly návraty k osvědčeným postupům nemožné a spirálovité cesty zpět ke kořenům a znovu na výsluní by se mohly zpomalit, ne­li zcela zastavit. Dá se ale skrz demenci dopracovat ke kvalitní hudbě? Nepřispívá The Caretaker k vyprázdněnosti hudebních forem, nevytvářejí nakonec jeho tvůrčí postupy pouze další z retrosubžánrů? Je pochopitelně předčasné činit závěry o celém šestialbovém kompletu, nicméně je evidentní, že snahy o estetizaci demence mohou celkem snadno vést k opravdu dementnímu výsledku. Částečně k tomu došlo i na albu Everywhere at the End of Time: hudba je to tak trochu dementní, ale zároveň neobyčejně podmanivá a ponouká k nepříjemným otázkám. Nedává však na ně žádnou uspokojivou odpověď – v tom má deska nakonec velmi blízko k mainstreamové populární hudbě. A není na tom nic zvláštního, neboť je z jejích fragmentů celá vytvořena.

Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.