Noblesní modrá

Soutěžní pásmo letošní olomoucké Přehlídky filmové animace a současného umění získalo s desátým ročníkem oproti předchozím letům reprezentativnější nádech. Zatímco dříve bývaly Jiné vize prezentovány formou pásma projekcí v kinosálu a paralelně také ve smyčce v koridorových instalacích, kolem nichž po celou dobu festivalu procházeli návštěvníci, tentokrát bylo uvedení soutěžních audiovizuálních děl pojednáno „sbíhavě“. Projekce se ocitla přímo v srdci olomouckého Konviktu. Ve středu atria bylo umístěno plátno, modrým kobercem a lavicemi byl vyznačen prostor určený k soustředěnému sledování filmů. Díky modrým clonám v oknech je publikum mohlo sledovat také v denních hodinách. Soutěž, která už deset let mapuje produkci i různé módy distribuce českého pohyblivého obrazu, se tak letos představila v kultivované formě, která je běžná na zahraničních přehlídkách současného audiovizuálního umění. Jejím kurátorem byl teoretik umění Karel Císař, který se ve své kurátorské, badatelské i pedagogické činnosti specializuje na teorii moderního a současného umění a na dějiny fotografie. Císař spolu s architektem instalace, umělcem Dominikem Langem, vytvořili téměř okázalou atmosféru, kterou pořadatelé festivalu využili i během zahajovacího a závěrečného programu.

Silná jména

Takové aranžmá scény by ovšem více souznělo s monografickým programem, který by ovládla jedna výrazná umělecká persona. V případě soutěžního pásma, u nějž je heterogenita logickým průvodním jevem, zachovávaly dosavadní instalace s více projekčními plochami a možností sledovat jednotlivé filmy odděleně lépe jejich odlišnosti – tematické, formální i kvalitativní. Císař ve svém kurátorském projevu svůj výběr označil za představení „nejvýraznějších děl, která v dané disciplíně v posledních osmnácti měsících vznikla“. Výběr zároveň „naznačuje obecnější tendence tvorby pohyblivého obrazu“. O jaké tendence tedy jde?

Figurují zde jména začínajících i renomovaných českých umělců. Filmy Zbyňka Baladrána nebo Daniela Pitína vynikají, vzhledem ke zkušenosti obou tvůrců s řadou médií, svou profesionalitou a na významové rovině prozrazují znalost širšího uměleckého kontextu. Zatímco Pitínův snímek Cloud Cartography je jakousi reminiscencí modernistických vizí o provázanosti průmyslových, sociálních a nakonec i spirituálních úrovní lidské společnosti, Baladránův obraz společnosti ve filmu To Be Framed odkazuje jednoznačně ke kritickému čtení sociálních mechanismů. Jeho perspektiva je však ve výběru ojedinělá. A snímek se vymyká i po formální stránce – Baladrán pracuje s fotogenií krajiny a dětských protagonistů, kteří si v ní spontánně hrají a jakoby mimoděk promlouvají o podstatě násilí. Působivost obrazu vychází z kompozice a z vnitřního rytmu scény.

Staří mladí

Ve filmech mladší umělecké generace, jak je zastoupena v Císařově výběru, je patrný zájem o propojování každodenního života s technologiemi. Platí to pro film Barbory Švehlákové Umělý horizont, v němž autorka provádí exkurs do dějin reprezentace prostoru, a také pro snímek Jana Brože a Barbory Kleinhamplové More Than Lovers, More Than Friends, který je variací na věčný rozpor mezi racionální a emoční rovinou lidské existence. Poněkud staromilsky pak působí další snímky, které jako by odkazovaly na umělecké strategie a hodnoty, jež byly překonány vnitřní uměleckou kritikou nebo upozaděny jinými tématy. Dominik Gajarský, který se ve své tvorbě inspiruje modernistickou fotografií, natočil filmový akt Carausius morous, v němž pracuje s fragmentací těla modelky a s entomologickými metaforami, tolik oblíbenými u dadaistů a surrealistů. V krátkém snímku Filipa Dvořáka Matchstick Maker, v němž je popsána ruční výroba sirky, se už docela propadáme kamsi do etnografie a folkloristiky.

Z deseti představených filmů nakonec vybrala mezinárodní porota jako vítězný titul Polymind Lucie Rosenfeldové. Film se surreálnými rysy, včetně motivu snu jako katalyzátoru zasutých představ, porota vybrala pro jeho „úsporné zacházení s technickými prvky a výrazovými prostředky, které však nepřetržitě udržují divákovu pozornost“. Sami diváci však ve svém hodnocení dali přednost snímku, jejž charakterizují současné obrazové postupy. Cenu publika získal desetiminutový film Martina Zvěřiny Pillars, který pohyby kamery připomíná těkavé snímání televizních kriminálek, a dodává tak napětí jinak vlažnému ději, jímž je proces vzniku jedné z umělcových plastik.

Jiné vize 2016 spíše než nové tendence ukázaly letmé reminiscence na dřívější estetické polohy a tematické okruhy, což může svědčit o kurátorově orientaci, nebo o vyčerpání kritických motivací v současném umění.

Autorka je filmová publicistka.