Jednou z cest, jak přivést děti k poezii, jsou knihy o životech básníků určené pro dětské čtenáře. Mezi takové tituly patří i román Snílek americké autorky Pam Muñoz Ryanové, který sleduje osudy malého Neftalího, budoucího Pabla Nerudy, jenž se stává literátem navzdory nepřejícímu otci.
Sein a sollen jdou ruku v ruce pokaždé, dostaneli se ke slovu teoretická reflexe poezie pro děti. Nedá se nic dělat, je to zkrátka součást hry. Úvahy o poezii pro děti odrážejí nejen potřebu poznat podoby současné poetické tvorby, jejímiž předpokládanými čtenáři či posluchači jsou děti, ale také normativní představy o tom, s jakou poezií by se měly děti setkávat a jaké místo by měly básně v jejich životech zaujímat. Odpovědi na ono „jak by to mělo být“ jsou různé – od obhajování jednoduchosti, hravosti a melodičnosti až po chválu rozvolňování básnických tradic a stylistických konvencí v básních pro děti. V jednom se však budou tyto názory shodovat: poezii náleží v životě dětí důležité místo.
O významu připisovaném poezii vypovídají také dětské knihy, které vyprávějí o životě velkých básníků. Biografie básníků nebo epizodická nahlédnutí do jejich každodenního života slouží jako základ pro budování senzitivity a zájmu, díky nimž děti mohou získat zájem o poezii. V zahraniční literární produkci najdeme celou řadu takto zaměřených publikací: romány a obrázkové knihy, které vyprávěním životního příběhu spisovatele obracejí pozornost dítěte k básním a poezii vůbec. Předlohou vyprávění pro děti se tak stal například život Goetha, Ibn Siny, Emily Dickinsonové, Langstona Hughese, Williama Carlose Williamse nebo Edwarda Estlina Cummingse.
Děti jako básníci
Sympatickým hrdinou dětské knihy se stal i chilský básník Pablo Neruda, a sice v románu The Dreamer (Snílek, 2010) americké spisovatelky Pam Muñoz Ryanové. Příběh vzniku knihy souzní s románovým dějem – odvíjí se od události ze života dítěte, pokračuje zájmem o biografii básníka a vede až k jeho poezii a k poetickému vnímání vůbec. Poznáváme snivého a citlivého, slabého a k nemocem náchylného chlapce s neutuchajícím zájmem o vše, co ho obklopuje. Fascinuje ho zvuk dešťových kapek, zpěv ptáka chucao, stará bota pohozená na ulici, barva chvíle, les a moře, příroda i mezilidské vztahy. Malý Neftalí Reyes – pozdější Pablo Neruda – žije v neustálém přitahování světem, v dialogu s poezií jako součástí metafyzické skladby lidského života. Pěkně to vyjadřují otázky, které jednotlivé kapitoly přerušují a zároveň v textu vytvářejí příjemný dvojhlas narativní a lyrické linie.
Tyto otázky po formální stránce navazují na Nerudovu sbírku Libro de las preguntas (Kniha otázek, 1974), vycházejí však z žitého světa, z událostí, jež jsou v životě malého Neftalího rozhodující. Představují nazírání světa a vztahování se k němu jako výsledek velice subtilní imaginace, v níž lze specificky dětskou perspektivu jen stěží rozeznat od poetického pohledu: „Co roste v temné půdě zklamání?“, „Co vítr dává? A co si bere? Kde je skladiště všech ztracených a nalezených věcí?“, „Kdo přede dokonalou síť, jež chytí do své pasti plachého ducha?“ Za každou otázkou, jež je vložena do úst románového hrdiny, vězí konkrétní zakoušení světa (bolest či radost, smrt či strach). Ukazují, že prožitek předchází výpovědi, jeho podstata má však tendenci vymizet a upadnout do zapomnění, jestliže není zachycena v poetické řeči. Kniha, která chce dětskému čtenáři přiblížit básnické vnímání, se nakonec sama pohybuje v kruhu, neboť dospělému čtenáři mezi řádky předkládá představu o dětech jako přirozených básnících, jimž je poetická senzibilita bytostně vlastní.
Diktát využitelnosti
Možná, že z tohoto kruhu nevede cesta ven. Vyprávění o životním příběhu Neftalího má totiž ještě další rovinu. Chlapec se stává básníkem navzdory svému autoritativnímu, materialisticky zaměřenému otci, který nejenže nechápe ono bytostné rozumění poetickému jako smysluplný postoj ke světu, ale navíc se vnímání a charakteru svého syna surově vysmívá a zakazuje mu vše, co se sněním a imaginativní kontemplací souvisí. Dokonce i čtení je podle něj zlem, dělá prý z dítěte fanatika. Obraz chlapce, který dospěje ve světoznámého básníka navzdory otcovu zneuznání a navzdory výchově, která poezii (a umění vůbec) považuje za prakticky nevyužitelnou ničemnost, můžeme číst i jako metaforu místa poezie v dnešní, technologiemi a konzumem ovládané společnosti. Doba, kterou Martin Heidegger v padesátých letech charakterizoval redefinováním smyslu jako přístupného zdroje, respektive reorganizací věcí, přírody i lidí za účelem jejich funkční „zaměstnatelnosti“, pořád trvá. V takovém světě je poezie uznávána nanejvýš jako estetická dekorace pevných základů společnosti vymezených instrumentalitou a kalkulem.
V takovém světě ovšem působí snaha ukázat dětským čtenářům poezii v jiném světle jako pokus o redefinici účelu a účelovosti, který je součástí pedagogického poslání. Uznání výchovných aspektů poezie je malým krůčkem k jejímu vysvobození z logiky účelového redukování všech věcí.
Od imitace k oslovení
K románu Snílek bylo nicméně vytvořeno mnoho metodických materiálů s konkrétními návrhy rozborů knihy během školní výuky, čímž se její základní výpověď o poezii mění v jednoduché recepty podporující využitelnost vyprávění pro předem definované pedagogické účely. Navzdory této skutečnosti kniha dokáže v obhajobě významů, které zpochybňují dominanci diskursu využitelnosti a účelovosti, obstát. Zásluhu na tom mají i ilustrace, jejichž autorem je Petr Sís. Jeho jemný pointilismus kreativně evokuje citlivost básnického vnímání malého Neftalího. Svou obrazotvorností ukazuje, jaké může být naladění se na dětskou perspektivu, aniž by výsledek přiváděl dětského čtenáře do rozpaků, které se dostavují všude tam, kde jsou děti nuceny k vystoupení z proudu bytí do pozice kritické reflexe. Jak už bylo naznačeno, v současné poetické tvorbě lze imitaci dětské řeči a dětského vnímání interpretovat jako rezistenci vůči technologickoekonomickému ovládnutí žitého světa. Je třeba ale také mít na paměti, že hledání autentického básnického hlasu v dětském vidění nezaručuje, že se podaří děti oslovit.
A právě oslovení druhého je myšlenkou, kterou kniha Pam Muñoz Ryanové končí a u které naopak začíná psaní básní pro děti. Bez schopnosti oslovit zůstává poezie mrtvá. K oslovení toho přitom není potřeba tolik. Stačí se naladit na každodennost, poslouchat déšť a třeba mít rád kola. Opakovat již vyslovené a vyslovovat nahlas vše (znovu)objevené. Naplňovat poezii životem skrze její každodenní používání. Nejspíš z podobných důvodů říká maďarská básnířka Anna Szabó T., že dobrá báseň je jako zaříkávadlo: působí díky aktu vyslovení a jeho neúnavné repetici.
Autorka je socioložka.