Vzhůru k zemi - antikvární redukce

Je to pokaždé blbá práce: vpravit se do knih, jejichž úkolem je oslavit kraj dětství a připomenout místní rodáky. Jedná se dnes většinou o publikace tištěné na křídovém papíře, vybavené možná až příliš barevnými fotografiemi, často knihy vzletných uměleckých ambicí – a jindy zase pro změnu knihy strohých popisů, jakýchsi faktografických sumářů, jejichž autoři znají každou parcelu svého kraje a hodlají o ní podat hodnověrné svědectví.

Starší tituly se mi zdají o třídu lepší. I proto jsem četl Zemi zamyšlenou Ladislava Stehlíka, dosud oblíbený literární místopis, jenž se za sedmdesát let své existence dočkal několika vydání. Jeho vypravěč vystupuje jako místopisně i kulturně zasvěcený průvodce po jižních Čechách. Okruh jeho zájmů je značný: literáty zná mnohé, včetně těch, které dávno spolkla historie; totéž platí pro výtvarné umění; totéž pro postavy husitského boje. Stehlík svými znalostmi postupně naplnil tři knižní svazky a podařilo se mu to, o čem leckdo pouze sní. Země zamyšlená překonala hranici regionální literatury a svému autoru získala renomé velkého lyrika české literatury. Alespoň tak jsem se dočetl v jedné soupisce, pohříchu vydané opět kdesi v jižních Čechách.

Nevím, jak v dobách těsně po válce, ale dnes zní Stehlíkovo pásmo s nepříjemnou okázalostí. Formálně je velkolepé, jeho vypravěč vstupuje do historie svého rodného kraje, a kamkoli pohlédne, tu, hle, mythus se usadil a saje mízu z živých stejně jako mrtvých, z domů i plání, pod nimiž leží kosti žoldáků. Jsou to nejprve ti už zemřelí, jež nutno oslavit v barvách upomínajících na dnešní fotografický kýč. Poté, co je s nimi hotov, přicházejí na řadu neznámí, obyčejní lidé, jimž má možná autor poskytnout záruku kratší, nikoli však nevýznamné nesmrtelnosti. „Hrobaři Koubo, ještě načas budete vyprávěti návštěvníkům o mrtvých svého hřbitova, jejž tak pečlivě opatrujete – ale já už nemám odvahy vrátit se v tato místa –“ Tím jsou dějiny vysloveny v jejich celku. Zapochybuje­li snad čtenář, jestli se tu neoperuje s jistou falší patosu, pustí se ze záznamu bojová píseň husitů, případně ještě chaloupka Alšova se vykreslí nebo mírná povaha bratra spisovatele Holečka.

Přesně takto asi vznikal český resentiment. Velcí lyrici do něj dali hodně, napřeli síly, zavzpomínali na ztracená dětství, tedy na ty jeho fasety, jež neruší rozněžnělého ducha. Oprášili staré slovníky, a než usedli ke psacímu stolu, nasáli dobro kraje: „Paní řídící Klimentová umí z bylinek velhartické krajiny připravit předobrý truňk, jehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak než zrakem, a přišli jsme jí na chuť.“ Jejich národní vzepětí se často opíralo o základ tehdy dosud pevný, nerozrušený dělnou prací družstevníků a později na kšeft orientovaných hospodářů. O přírodu totiž, o zemi, na níž člověk vyrůstá, která ho živí a do jejíhož vývoje neuvážlivě zasahuje. Tehdy ještě kdekdo cítil, jak úzce je se svou zemí spjat, a podle toho se pak pociťoval i onen společný národní mýtus. To, že jej například zrovna Stehlík vykreslil v barvách, které na nás dnes působí snad až příliš silným dojmem, je věc druhá.

Čtu proto Zemi zamyšlenou se zaťatými zuby – chci-­li si znovu uvědomit právě onen spoj mezi kulturou a místem jejího zrodu, musím nutně vstřebat i národní velebu, ono dosti nemilé pro­-Čechy-­vše. Trpěl bych ale více nad skutečnými texty regionů – těmi, co jsou v regionech psané, pro regiony tištěné a výhradně v regionech také čtené.