Žasnu. Poté, co se v minulých letech podařilo přesvědčit politiky, že kulturní politikou tohoto státu by měla být mimo jiné i podpora literatury, poté, co jsme si oddechli, že Václav Klaus zmizel z české politiky, a dokonce si na chvíli i mysleli, že ideu dobře prodávaného, na sebe si vydělávajícího umění si spakoval s sebou, po všech těchto drobných úspěších tu najednou máme velkohubé prohlášení pražského radního Wolfa. Člen KDU-ČSL, který se těší podpoře ministra kultury, vyrukoval s těžkým kalibrem a na otázku, proč pražský magistrát při rozdělování peněz dlouhodobě ignoruje literaturu, odpověděl zhruba takto: Nevím, proč bych měl já, Jan Wolf, radní pro kulturu, financovat něčí soukromé zájmy.
Klaus zmizel – a že jsme jenom v Česku, jeho místo obsadil Wolf. Poučen problémy, které na sebe Klaus navalil svými dogmaty a principiálními řešeními, jde na věc zchytra. On, radní Wolf, zafinancuje divadlo. Možná kdysi četl Mao Cetunga, a proto ví, že když zmáčkneš kámen, nestane se nic; zmáčknešli hrušku, teče z ní sladká šťáva. Takové divadlo šťávu pouští ochotně; dům potřebuje opravit, kancelář obsadit ekonomem atd. A co je nejdůležitější? Divadlo si zaslouží i manažera.
Problém musí být uchopen jinak. Klausule o novém umění, co si na sebe vydělá, ztratila na přitažlivosti už i u těch, kteří se s hrdostí devadesátkových bojovníků stále hlásí k dřevní pravici. Protože ale zůstává špatná výchozí pozice a na umění je pořád peněz málo, nutno hledat jiné strategie. A hle, jako na písknutí přiběhne Wolf.
Hudba dostane a divadlo dostane; ti mají náklady. Literáti taky dostanou, a ne málo – vždyť Praha každý rok investuje čtvrt miliardy do městské knihovny. Knihovníci se nad takovým argumentem leda ušklíbnou. Ano, knihovna sice literární život udržuje a leccos uspořádá, nikdo další už od ní ale podporu nedostane. Ti, co by rádi přispěli svým dílem, mají smůlu, z rozpočtu se jim dosti ukrátilo, anebo na ně rovnou nezbylo téměř nic. A proč? No to je přece jasné, přinejmenším Wolfovi. Nemají ekonoma, možná dokonce ani po čtení nezatahují elektrickým aparátem oponu, neplatí teplo v šatnách. Oni si prostě jen na koleni mastí koníčka.
Nebo že by to celé bylo trochu jinak? Za radního prý rozhoduje komise, v komisi zasedají literární kritici a s nimi ještě další nejmenovaní odborníci. Ti, jak bychom mohli předpokládat, nejspíš vidí do tmavých koutů literárních slují, možná do nich i občas docházejí, znají důvěrně jejich publikum a sledují spory, jimiž to u nás neustále jiskří. Jak je to? Tito lidé rozhodují? Anebo Wolf? Ta nabubřelá ústa, která se jakýmsi trapným omylem domnívají, že mohou být i peněženkou?
Nicméně právě tato ústa nám oznámila, jak se věci mají: peníze na literaturu bývaly hlavně sanačním prostředkem. Díky nim se nakrmili chudí u společných stolů; díky nim si pohovořili v útulné suterénní kavárničce; díky nim nepracovali pouze v klauzuře, ale mohli zajít i ke čtenáři. Kolik let měli na to, aby si uvědomili, že takhle to donekonečna nepůjde?
Za tu dobu, jako by říkal Wolf, co jsem přispíval na to vaše hobby, jste si už dávno mohli zkonstruovat mecenáše. Mohli jste se naučit psát tak, aby to lid četl, aby to rval knihkupcům z obchodů! Vzory by tu byly – mohli jste se naučit severskou detektivku anebo husitskou pentalogii. Mohli jste veršovat kuchařku, psát o pivu a párcích, veršovat proti migrantům! Takových možností, a všechny jste je promarnili. Místo toho jste se radovali ze stovky prodaných básnických sbírek.
Ať je to, jak chce, jedno je podle mě jisté: spor o peníze je především dalším pokračováním sporu o hodnoty. Literární kritika si může psát, co ji napadne; ani ona nakonec peníze nedostane, i ona bude muset časem zmizet. Anebo nezmizí? Uvědomí si literární kritici sílu skutečných hodnot? Vnutí spisovatelům obraz velkého nasvíceného domu?
Literatura nutně potřebuje svůj palác, budovu, do níž pravidelně proudí zástupy, aby si poslechli první čtení z aktuálně vydávaných knih. Jedině tak se jí konečně podaří zmagnetizovat televizní kamery a přerušovat tok světového dění. Na takovou literaturu, literaturu palácovou, pak Wolf jistě rád přispěje. Taková literatura by si občas musela nechat opravit střechu a zrekonstruovat hajzlíky. Konečně by se dalo mluvit o pořádných nákladech; to už by nebyly drobky, žádné lepidlo na koláže a inkoust do pera, žádné pohoštění polského básníka, který přijel do Prahy vlakem a přespal u kamaráda na kavalci. Tisklo by se, promítalo, spouště by cvakaly až do úplného vysílení. A palác, ten by zářil dlouho do noci.
Autor je literární kritik.