Církevní skandál bez urážky

Režisér filmu Spotlight Tom McCarthy hrál v páté sezóně seriálu The Wire – Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008) novináře, který si začal ve svých článcích vymýšlet, aby jeho příběhy byly senzačnější a on slavnější. The Wire byl neobyčejně komplexní seriál mimo jiné tím, jak ukazoval, že v husté síti veřejného života není žádný element úplně nevinný. Policisté naháněli statistiky a zpovídali se politikům, politici se strachovali o hlasy voličů a manipulovali s celým systémem, novináři usilovali o čtenost a byli tlačeni uzávěrkami a tak dále. Celý systém, v jehož centru stála jednotka bojující proti drogovým dealerům v Baltimoru, byl ukázán jako ne­­efektivní struktura ovlivňovaná mnoha protichůdnými skrytými zájmy různých jejích představitelů. Pátá sezóna The Wire měla na vykreslení tohoto komplikovaného sociálního labyrintu deset hodinových epizod a opírala se o desítky hodin předchozích sezón. Bylo by proto nemístné vyčítat dvouhodinovému Spotlightu, že není při zpracování svého tématu stejně důkladný. Přesto stojí za zamyšlení, jak jsou v McCarthyho filmu oproti The Wire zachyceni novináři, ale také katolická církev, konfrontovaná se zneužíváním dětí kněžími a spřažená s prospěchářskými právníky.

Žurnalistika je důležitá

Po několika více (Nezvaný host, The Visitor, 2007) i méně (Win Win, 2011) povedených indie dramatech se McCarthy coby režisér pustil do procedurálního snímku podle skutečných událostí o skupině redaktorů novin The Boston Globe, kteří se pokoušejí usvědčit představitele katolické církve ze systematického zatajování desítek případů pohlavního zneužívání dětí bostonskými kněžími. Jeho film je v podstatě přehlídkou investigativní novinářské práce, čímž si vysloužil srovnání s klasikou Alana J. Pakuly Všichni prezidentovi muži (All the ­President’s Men, 1976). Ve skutečnosti je to ale jen velmi povrchní analogie. McCarthyho režie postrádá precizní smysl pro rytmus a práci s mizanscénou Pakulova snímku a místo toho nabízí jen sérii svižných, ale v podstatě konvenčně natočených konverzačních scén ve stylu současných televizních seriá­lů. I vzhledem k tomu, že filmu na Oscarech konkurovalo stylově a informačně hutné dokudrama Sázka na nejistotu (The Big Short, 2015), působí Spotlight poněkud nevýrazně.

Vkusný, ale také konformní a bezpříznakový styl filmu dost možná souvisí s jeho provokativním tématem. Autoři se totiž evidentně snažili své vyprávění o odhalování pedofilních kněží chráněných katolickou církví pojmout co nejméně kontroverzně. Spoluautor scénáře Josh Singer trefně popsal přístup snímku, když řekl, že „tenhle příběh není o skandálním odhalení katolické církve. Nemáme za cíl otřást vírou lidí. Naším záměrem bylo odvyprávět ten příběh poctivě a ukázat moc novin – něco, co v dnešní době do velké míry zmizelo. Ten příběh je důležitý. Žurnalistika je důležitá.“ Singer tu provádí zvláštní manévr. Tím, že celý film prezentuje především jako oslavu novinářské práce, zároveň zastírá důvody, proč si k oné oslavě vybral tak šokující a problematické téma, jako je sexuální skandál duchovních. Hrdinové Spotlightu trvají na tom, že zastírání pedofilního zneužívání kněžími je systémový problém celé církve, který podle názoru některých postav začíná už u principu celibátu. O případu, který ukazuje, že organizace spojená velmi intimním způsobem se základními životními postoji milionů lidí zároveň vytváří prostor pro zvrhlé jednání svých zástupců, se každopádně nedá natočit film, který by nechtěl otřást něčí vírou. Tedy minimálně vírou v instituci, jež má být garantem víry náboženské.

Církev je mocná

Můžeme být na jedné straně rádi, že nás tvůrci ušetřili stereotypního exploatačního pohledu na úchylného kněze, kterému z úst kape slina při pohledu na chlapečka hrajícího si v parku, na straně druhé je trochu divné, když ve filmu o problémech mezi duchovními vlastně téměř žádný kněz nevystupuje. Církev ve filmu figuruje jako v podstatě anonymní, nepřítomná, ale zároveň podivně mocná entita. Hrdinové vzpomínají na to, jaký na ně měla vliv v dětství, a jsou otřeseni, když odhalí, že případy zneužívání dětí nebyly ojedinělé a že se je organizace snaží ututlat. Do velké míry tu tak filmaři dělají to, čeho se chtěli vyvarovat – ztotožňují církev jako instituci s křesťanskou vírou jako světonázorem.

Podobně alibistická a jednostranná je ale i jejich prezentace novinářské práce. Uvnitř redakce jako by existovaly jen zcela minimální konflikty. To, co nám Spotlight ukazuje, je přesný opak zmíněného obrázku z The Wire – je to čirá žurnalistická utopie, systém nahlížený tak, jak by se chtěl jevit, a ne tak, jak skutečně vypadá. Vítěz letošních Oscarů je – vzhledem k historii této ceny vlastně nijak překvapivě – kompromisní a formálně i obsahově konzervativní dílo, které celkově nemůže nikoho urazit. Což je vzhledem k jeho tématu hodně paradoxní.