Divák jako zmatený psycholog

Hrdinka filmu Já, Olga Hepnarová se v jedné scéně poté, co za pomoci nákladního auta zabila osm lidí, poprvé setkává s přiděleným právníkem, který ji má zastupovat u soudu. Když obhájce zjistí, že Hepnarová chápe svůj čin jako „odvetnou akci“ za křivdu, kterou na ní podle jejího přesvědčení spáchala celá společnost, zeptá se, jestli se všechna příkoří ve skutečnosti neodehrála jen v její hlavě. Stejnou otázku si může klást i divák režijního debutu Tomáše Weinreba a Petra Kazdy.

Bez vodítek

Téměř žádné „bestiální chování společnosti“ vůči Hepnarové totiž ve filmu doopravdy nespatříme. Kromě toho, že je v úvodu surově zbita ve sprše, jsou k ní lidé spíše nevšímaví, a často jí dokonce nabízejí pomocnou ruku. Mnohé proto nasvědčuje tomu, že hrdinka pouze alibisticky obhajuje hromadnou vraždu pramenící z její celoživotní frustrace. Je to ovšem takto jednoznačné a není Hepnarová především duševně nemocná? Nebo na jejích slovech přece jen něco pravdy je? Film spoustu podstatných momentů zamlčuje a po zadržení hlavní hrdinky v jeho poslední třetině každá další scéna představuje komplikaci při rozklíčování toho, co se nám autoři vlastně snažili celou dobu sdělit. Tyto rozpory se mohou jevit jako propracovaná hra s diváckou identifikací a formováním postoje vůči vražedkyni. Ve výsledku se však stávají spíše symptomem nezvládnutého uchopení choulostivé látky. To, co by mohlo vytvářet stimulující tenzi mezi „vnitřním“ a „vnějším“, tedy mezi tím, co se stalo ve skutečnosti, a tím, jak to naopak subjektivně vnímala Hepnarová, nakonec spíše prohlubuje nejistotu ohledně toho, co je ze strany autorů „záměrné“ a co „nezáměrné“.

Nejrozpačitěji z tohoto hlediska působí závěrečné scény hrdinčiny vlastní obhajoby, v nichž se autoři drželi autentických záznamů z procesu s reálnou Hepnarovou. Její monology nejen vrhají zcela jiné světlo na to, čeho byl divák doposud svědkem, ale hlavní hrdinka tu navíc vystupuje úplně jinak než ve zbytku filmu. To vzbuzuje otázku, zda tvůrci příliš nepodlehli síle její skutečné výpovědi a nevytvořili nesoudržný mix reality a fikce. Snaha zahalit osobnost Hepnarové aurou tajemství a zároveň poodhalit, jaká byla ve skutečnosti, vede k nerozhodnému těkání mezi jedním a druhým. Nemožnost identifikace s hrdinkou se na jedné straně může jevit jako záměr, podobně jako oddramatizované a nekauzální vyprávění, na straně druhé se ale autoři snaží její prožitky a chování dovysvětlovat pomocí vnitřních monologů, které Hepnarová adresuje svému deníku či doktorům. Možná i zde mělo jít o rafinovanou hru, vybízející diváka, aby se vcítil do role psychologů, kteří Hepnarové naslouchají, ale nedokážou jí pomoci ani porozumět. Vzhledem k celkovému nedostatku vodítek, jak film číst, se však tato možnost jeví jako nezasloužená nadinterpretace.

Debutantská nevyhraněnost

Důvodem, proč snímek působí zmatečně, jsou – pro českou kinematografii příznačné – dramaturgické nedostatky a také poněkud nejistá střihová skladba, které se nedaří akcentovat důležité dějové okamžiky. Pro následující výtky lze totiž těžko hledat interpretační oporu. Film postrádá tempo a rytmus, jež by udržely divákovu pozornost po celou svou stopáž. Není tu vybudováno napětí pramenící z blížícího se neodvratitelného vražedného aktu, a proto film pravděpodobně lépe komunikuje s těmi, kdo s hrůzným činem Hepnarové nejsou dopředu obeznámeni, tedy především se zahraničním publikem. Osobní život hrdinky se zde kombinuje s její profesní dráhou řidičky, ale z hlediska dramaturgie ani jedna z těchto linek nehraje prim a spíše se navzájem rozmělňují. Není dost dobře možné se napojit na postavu emočně, jelikož její jednání je vepsáno do velice volných psychologických souvislostí, a stejně tak nelze sledovat její kariéru procedurálně, protože mezery ve vyprávění činí profesní vývoj nesrozumitelným.

Snímku zcela jistě nelze upřít mnohé kvality – především vynikající výkon polské představitelky hlavní role Michaliny Olszańské, působivé výtvarné řešení některých scén či režijní vedení vedlejších postav a komparsu k vytvoření dojmu apatické, homogenní masy. To vše ale nakonec působí nepřesvědčivě, protože film nefunguje jako skladebný celek. Zamyšlené pohledy Hepnarové s cigaretou se stávají bezobsažnou a estetizující interpunkcí. Herecká akce se mnohdy přizpůsobuje kompozici a působí nepřirozeně. Kompars je na hraně nechtěné neživotnosti umělohmotných figurín. Přitom stačilo málo a snímek Já, Olga Hepnarová mohl být nadprůměrný i na festivalové poměry. Jakožto debutu, který navíc figuroval na festivalu v Berlinale, se mu dostává patřičné pozornosti, což je jistě dobře (stranou nechme podbízivý důraz na lesbické scény či lehce bulvární potenciál snímku o „poslední popravené ženě v ČSSR“). Debutantskou režijní nevyhraněnost vůči zpracovávané látce ale jednoduše přehlížet nelze.

Autor je střihač a filmový publicista.