Dějiny upletly mazanec veřejného povědomí tak, že dnes všichni všem spílají do fašistů, dokonce už i Jiří Ovčáček té vykřičené „pražské kavárně“. A přitom nikdo dnes u nás fašistou není, necítí se jím a do hloubi duše bývá uražen „nálepkou“ tak nehoráznou. Alois Rašín ještě mohl v roce 1922 věštit vzestup Itálie za Mussoliniho, Karel Kramář mohl z výšin své vily – tohoto antimasarykovského vzdorohradu nad Prahou – bez jakéhokoli skandálu tvrdit, že fašismus „není tak špatné hnutí“. A mládežníci jeho Národní demokracie mohli v roce 1926 s klidem vepsat do svého prohlášení tato slova: „Mladou generaci a fašismus spojuje shodná idea – blaho státu a národa jest jí zákonem nejvyšším.“ Po druhé světové válce a holocaustu to již možné není. Obhájci národního blaha jsou nuceni hledat si přijatelnější fasádu.
Avšak platí to vůbec ještě? Jestliže běžný diskurs šmahem nazývá současné migranty a uprchlíky „muslimskými barbary“, boj za národní blaho začíná nabývat klasických rysů předválečného fašismu. Jako bychom slyšeli Adolfa Hitlera na adresu komunistů: „Je směšné po mně žádat, abych stanovil mezi komunisty jen skutečné zločince. Je to zbabělá choulostivost.“ Když Lucie Hašková na Demonstraci za Českou republiku 27. března v Praze na Václavském náměstí řečnila o „bruselské hydře, muslimské lůze a ekonomických šmejdech“, bylo těžké nevzpomenout prvorepublikové výzvy národnědemokratického advokáta Adolfa Duška k „vyhlazení hydry německožidovské“. Šéf nynější Národní demokracie Adam Bartoš se o loňských Velikonocích v Polné dokonce pokusil propojit starou tradici českého antisemitismu, jenž „zazářil“ ve známé hilsneriádě, s takzvaným konečným řešením židovské otázky – na hrob Anežky Hrůzové připlácl právně rafinovaný nápis: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“
Profesoři znalí fašismu nás unisono varují, abychom se příliš nezdržovali teoriemi, protože v nich jádro fašistického hnutí, této „nejvýznamnější politické inovace 20. století“ (Robert O. Paxton), rozhodně nespočívá. Kritičtí intelektuálové dvacátých let minulého století ostatně od fašismu rychle odpadli, jakmile naplno pocítili bytostný hnědý antiintelektualismus, nechuť hajlujících davů k povýšené „mudrující kavárně“. A jakmile si všimli, že každý krok směrem k moci vede ke kompromisům fašistů se starými elitami. Mussolini odpověděl jednomu ze zvláště obtížných novinářů srozumitelně: „Demokrati z deníku Il Mondo chtějí vědět, jaký je náš program? Chceme demokratům z Il Mondo zpřelámat kosti. A to čím dřív, tím líp.“ Ano, jádrem fašismu je právě tohle – samotné násilí. Jeho objekty i subjekty se mohou měnit stejně jako body zcela formálních, frázovitých, vždy vlasteneckých a často i sociálno vzývajících programů. Skutečným programem je však jedině pěst a cílem „pořádek“. Jde o uchování upadlého řádu, v němž se má vše změnit jenom proto, aby se – pro drtivou většinu lidí v běžném životě – vůbec nic nezměnilo. Leda k horšímu.
Adam Bartoš nebyl policií zadržen na zmíněné březnové demonstraci přímo při projevu proto, že žádal za „vlastizradu“ pro politiky „nejvyšší trest“. Tím je přece u nás doživotí. Bartoš byl státní mocí smeten z pódia (a demonstrace rozpuštěna), protože označil násilí za bod programu, za nutnou etapu, která musí vystřídat pouhé shromažďování, řečnění a skandování pod širým nebem. Taková byla dramaturgie celé demonstrace. Už v jejím úvodu Lucie Hašková deklamovala, že „dozrál čas na činy“. Bartoš pak postuloval dilema: buď se dále celá léta scházet, nebo přejít k „nějakým činům“, k „nějakým jiným, radikálnějším prostředkům“. A přejít do „další fáze“.
Zde vidíme, jak rozvolněná je hranice mezi „svobodou názorů“ a násilím. Fašismus miluje symboliku. Nejprve to byly makety šibenic 1. července 2015 na Václavském náměstí. Potom – při další demonstraci 6. února 2016 na Loretánském náměstí – zvuk střelby. A 27. března Bartoš, tentokrát opět na Václaváku, dovysvětlil, že šlo „zatím o výstřely slepými, do vzduchu, symbolicky“. A zakončil příslušnou pasáž slovy, jež snad musel pochopit už i Milan Chovanec: „Říkám ‚zatím‘ záměrně. Protože čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že bez fyzické síly tu naši dnešní krizi nevyřešíme.“ Zdůraznil, že jinak to nepůjde – když se „potřebujeme zbavit těch vlastizrádných elit“, musíme zkrátka „ten pořádek zavést sami“. Kdo a proč ještě tápe a cosi konzultuje s právníky? Pachatelé se přiznali. I ten mladík s hitlerovskou patkou, který v Praze pod koněm – rozrušen zásahem těžkooděnců – volal: „Vy, co tady natáčíte, vyřiďte pánům Sobotkovi a Chovancovi, že za tohle té oprátce neutečou!“
Nikdo z nás neuteče, pokud se fašismu osobně nepostavíme. Zatím to, byť vzácně, dělá stát. Ale i já zcela záměrně říkám „zatím“. Jakže to řekl Adam Bartoš, než byl zadržen? „Přeji si, (…) abychom, dámy a pánové, trochu zariskovali.“ Budeme muset.
Autor je politický komentátor.