Třetí fabrika Viktora Šklovského vyšla v roce 1967 ve Světové literatuře a její překladatel Jan Zábrana k ní připsal, že text překládal pro jediného čtenáře. Jak víme z jiných zdrojů, oním čtenářem měl být Josef Jedlička a prostorem, v němž se předčítalo, město Litvínov. Litvínov v době heroické práce a službě ideji socialismu.
Kulturněpolitická souvislost to nebude náhodná. Vždyť i Šklovského text je především vzpomínkou na práci v zemi, kde už započaly nové, či spíše budoucí časy. Jejich průběh autor načrtává v trojí časové rovině: tou první (fabrikou) je rodina a škola, druhou Opojaz a poslední továrna Státního filmu. Dětství si svou kapitolu zasluhuje, pak už se časový rozvrh drolí a Šklovskému v nesouvislém pásmu vyvstávají na mysl živí i mrtví, uplynulé tíží současnost a celý text se zhutňuje jakousi anekdotickou zkratkou. Žánrově text kolísá, od obrazů z dětství se dostáváme k úvahám o teorii literatury, abychom se nakonec probírali dopisy psanými spolupracovníkům z dob do dějin literatury navždy zapsaných plenárek Obščestva izučenija poetičeskogo jazyka. Nad celkem se pak nelze zbavit pocitu, že jsme tu přišli pod mušku násilníkovi, jehož úkolem je jediné: vbourat se do života starých přátel a maloburžoazních šmoků toužících po čistém umění. Ano, přesně takového chceme Šklovského mít.
Vrací se mi nad těmi několika desítkami stránek jedna otázka: proč právě Třetí fabrika měla posloužit jakémusi naléhavému úkolu, jejž na sebe Zábrana s Jedličkou uvalili v době zběsilé přestavby světa? Okouzlení leninským Ruskem, byloli kdy jaké, jistě vyprchalo, sentimentální vyprávění o společných cestách po pražských pivnicích v doprovodu Soni Neumannové, jakož i jiné taškařice, o nichž Šklovskij píše Romanu Jakobsonovi, tu také nemají velkou váhu. Že by tedy vzpomínky na ruské básníky, jichž je v Třetí fabrice rozeseto na desítky?
Nic z toho, a přece vše dohromady. Šklovskij píše Tyňanovovi, že „literatura roste na okraji a vtahuje do sebe mimoestetický materiál (…) obojí musí být vzato v úvahu“, jinými slovy, teprve na švu uměleckého vyjádření a vnější skutečnosti, reálné a nezpracované, vzniká dialektické napětí, z něhož vzchází literatura. Pojmenovává tak něco velmi důležitého, něco, co především násobí působivost jeho memoárového textu i čtenáři, který zrovna nežije v padesátých letech na periferii republiky a nesleduje, jak se z krajiny stává průmyslová výspa nové republiky. Mimoestetická skutečnost se v úsečných větách Třetí fabriky vylamuje s takovou intenzitou, že si naprosto podmaňuje celé tělo textu. Nikoli zbytečně mu redaktor předřadil moralizující citát z Lunačarského, který tuto životní intenzitu sežvýká na kaši brutálně přímočaré ideologie: „Ještě dlouho a dlouho poté/ až revoluce dovrší své dílo/ až bude opravdový socialismus/ a opravdový komunismus…“ Ne, zcela naopak. Je to vypětí sil a plné nasazení intelektu, hra o život tam, kde vás může hned druhý den zastřelit tajná policie, kde se od jednacího stolu dalo dostat rovnou do pracovního tábora. Bez těchto předběžných skutečností by se Třetí fabrika četla jako jeden z mnoha pokusů o literární experiment, programově nesrozumitelný literární artefakt, jehož účel se spotřebovává už jen tím, že je vytištěn na papír.
Jak že to dopadlo s Majakovským? Co Jesenin a Mandelštam? Teprve v průniku politického s osobním, v tragédii všech těch poprav a sebevražd a kriminálů k nám mluví vypravěč Třetí fabriky – a jeho projev je pak natolik závažný, že si najednou klademe otázku, zda to není Šklovskij sám, kdo k nám mluví, zda z uměleckého díla, jehož hranice jsou dávno zajištěny, nevyskakujeme rovnýma nohama právě do oné skutečnosti, jež textu předcházela.
Viktor Šklovskij: Třetí fabrika. Přeložil Jan Zábrana. Světová literatura č. 5/1967.