Vzít dějinám jejich oběti

Předpoklad: číst román, jehož zápletka jakkoli pojednává o spolupracovníkovi StB, by mělo být vždy velkým dobrodružstvím. Jen málokterá románová postava v české literatuře psané po roce 1989 totiž musí vyhovět tak ustálenému předpokladu, jaký se klade právě na donašeče tajné policie. Role dobra a zla jsou dány a vypravěč se jim musí podřídit – i proto jsem nad knihami, v nichž vystupoval estébák, často jejich autorům vyhlašoval otevřený boj. Opravdu to bylo vždy tak jednoduché, jak se nám snažíte namluvit?

V nakladatelství Host vyšel debutový román Michala Přibáně, který má takové schéma očividně narušit; nechtělo se mi moc věřit, že právě z hostovské produkce vzejde text, jehož estébák nebude plochá figura. Že by už tedy přišel čas nahlédnout estébáka jako člověka?

Předlistopadová svinstva

V poměrně rozsáhlém a dosti zeširoka vyprávěném příběhu s názvem Všechno je jenom dvakrát se ale opravdový estébák teprve ­hledá. Hlavní postava tu z pozice aktivního novináře vyšetřuje případ „strejdánka“ (rozuměj blízkého rodinného přítele), jenž podle archivu StB měl kdysi na někoho donášet. Vypadá to, že autor stvořil takovou postavu, která by mohla ilustrovat fakt, že v socialistickém Československu přiměla tajná policie ke spolupráci kohokoli, kdo se jí namanul; „strejdánek“ to náramně umí s dětmi, na podnikové chatě rok co rok přispívá k vespolné pohodě kolegů vyrazivších si s rodinami na dovolenou. Už v tomto momentě autor – zdá se – pracuje s jistým očekáváním. Proč by roli donašeče měl znovu obsadit třebas nevrlý expolicista z lidové jídelny nebo vysloužilý domovník? Máme­li si to pořádně užít, nechť je oním pravým, komplikovaným estébákem právě ten, jehož lidskost může v lehkém náznaku připomínat obrazy nacistických pohlavárů nadevše milujících kulturu a zvířátka.

Druhou figurou, jejíž funkcí je především reprezentovat jistý společenský status, je vyšetřovatel estébákova případu, mladý ambiciózní novinář, který patří ke generaci porevolučních napravovatelů starých křivd a zločinů komunismu. Ten kdysi se svými rodiči pravidelně dojížděl na podnikové dovolené na horskou chatu Karlovka a občas byl opečováván „strejdánkem“; v devadesátých letech zjišťuje, že rodinný přítel podepsal spolupráci, a rozhodne se věc vyjasnit. Jelikož se narodil do správné doby a navíc se ocitl na místě k tomu přímo určeném, dostává prima šanci. V logice nově ustaveného kapitalismu po něm šéfredaktor nechce nic jiného než urvat kořist, tedy rozmáznout citlivou kauzu a získat víc čtenářů než konkurenční novinový plátek, taktéž rozepisující předlistopadová svinstva. Archivy jsou otevřeny, pátrání se počíná.

Celé této citlivé záležitosti, založené několika prostými fakty, by jistě vystačilo jednoduché lineární vyprávění. Předkládaný román se však s lehce dosažitelným tvarem spokojit nechce; kompozice na sebe navrstvených časových pásem naopak simuluje chaotické těkání paměti někoho, kdo rekonstruuje svou minulost a zároveň je neustále zaplavován novými vzpomínkami. Náš novinář hraje na několika scénách, jednou vystupuje coby klučík, který se právě poprvé zamiloval, jindy jako přísný soudce tepe morální úpadek starší generace a nakonec se v kulisách jistého úpadku životních sil setkává se svými dřívějšími kamarády a kamarádkami, poz­­ohýbanými pod břemenem života, aby spolu hledali východiska z krize středního věku. Vedle staré historie o estébákovi najednou řešíme nevydařená manželství a zpackané podnikatelské projekty. Toto vše je v románu umně spleteno v jeden provaz; kam nás ale táhne, není od počátku zřejmé ani v nejmenším.

Sci­-fi v horské boudě

Michala Přibáně je možno zařadit mezi autory, kteří užívají jazyk v jeho nejběžnější hovorové podobě. V jeho románové prvotině nic nepřekáží, žádné výstřelky ani experimenty nekomplikují hladce průběžnou zápletku. Skoro jako by byla podána dle programu všeobecné sdělitelnosti – hostovsky typické, chtělo by se dodat. Roky rychle letí, příběh se přeskakováním v čase větví, jazyk ale zůstává stále týž. O to spíše se však pozornost v některých pasážích románu zaměří na podivné ozvláštňující prvky. Ať už jimi je s tělem textu nesourodý slovní tok na straně 244 anebo o čtyři strany později rychlá výměna strojově uvozených replik („řekla Karolína Yvetě“, „řekla Yveta Karolíně“, „řekla Karolína Yvetě“ atd.), pokaždé se jimi cosi pokazí. Na těchto místech měl zasáhnout redaktor a připomenout autorovi, že zvolenou metodu nelze rozvracet žádnými malichernými zdobnými pokusy. Totéž platí pro vysloveně trapnou hru na klíčování – proč musí být proboha Brno Závětřím? Je to vtip? Anebo projev jakési sebeobviňující potřeby vypravěče, který nepřímo vytrubuje do světa, že oni to v Brně za socíku tak hrozné neměli?

S blížícím se závěrem románu kazí četbu ještě i jiná skutečnost: autor toho očividně chtěl napsat hodně, daleko více, než by mohla snést jedna jeho kniha. Na 470 stranách kombinuje historický román a generační výpověď, celek udržuje v mezích detektivky – psáno ovšem v uvozovkách –, aby nakonec svou románovou fresku o životních strázních hned několika generací upgradoval prvkem vypreparovaným ze sci­fi. Karlovka, tedy místo, kde se vše odehrává, totiž najednou není jen tak obyčejná horská bouda, v níž si Pavlík hrál a Pavel bilancoval první půli života. Karlovka je i bránou, jíž se vchází do minulosti. Starým vchodem do starých časů, novým vchodem do současnosti. Nechápeš – navzdory tomu, že právě Pavlova cesta v čase vysvětluje klíčové pasáže a dává smysl některým momentům, jež autor tu a tam svému čtenáři do románové stavby nastražil. Možná někdo takovou práci ocení coby originál, který jsme tu ještě neměli – pardon, ale já v tom vidím jen nezřízený autorský apetit, výsledek snahy rozrušit až příliš tuhý konstrukt, skelet, který autor sestavil chladnou rozvahou, tak chladnou, že ji nakonec bylo nutno oživit něčím, co se zdravému rozumu příčí.

A že nakonec Pavel svůj případ vyřeší a od­chází ruku v ruce s Yvetou, kterou celou dobu nechtěl? Mohli bychom rovnou očekávat, že za jejich zády Karlovka vylétne do vzduchu, nebo se naopak sesune k zemi.

Literární iluzionismus

Po takovém konci říkám na rovinu, že Přibáňův román chápu výhradně jako pokus dovyprávět a symbolicky uzavřít ono desetiletí, během něhož se poprvé pouze neměnily garnitury a na židle rezervované pro aparátčíky dosedali lidé, jejichž elán byl cele založen v boji s nedávno uplynulou minulostí. Pavel má svou životní příležitost využít do posledního dechu. A není tu sám; Vlado, Jelen, Hornád, Drahovzal, ti všichni se stavějí do pozic novodobých strážců správných Dějin, vojácky nemilosrdných a neústupných. Své role pak hrají, jako by si osvojili praktiky svých předchůdců. Jejich dobově podmíněné jednání, v lecčems zrcadlící mentální nastavení předlistopadových aktérů, by snad mohlo být Přibáňovým románem převedeno na společného jmenovatele morálky. Překážkou takovému zjednodušení je postava Pavla; Pavel, jenž je stejně komplikovaným případem jako „strejdánek“, se takovému převedení brání – a protože stojí na naší straně, musí být částečně vyviněn. Pavel tedy zjišťuje, že dějinám neporozumí, nebude­li se snažit pochopit motivace každého, koho dějiny zasáhly. Nakonec se tedy zdržuje soudů. Jak zvláštního poznání ale dochází! Postupně dorůstá a v závěru svého případu za pomoci kouzelného dědečka aktivně vstupuje do minulosti a natočí její chod tak, aby nakonec téměř vše dobře dopadlo.

Jistě, Pavel hraje na straně dobra. Z mladické nerozvážnosti udělal chybu a teď si ji musí tak trochu odčinit. Díky stroji času své poznání završí. Minulost se usmiřuje se současností, Pavel odchází ze scény s Yvetou. Ať se na to dívám, jak chci, je to právě Přibáňův román, pro nějž platí, že valná většina dnešní literatury je neživotná, iluzionistická a lživá. Všechno je jenom dvakrát nezachrání ani půvabně konstruovaná přesmyčka, díky níž se Pavel ocitá „na druhé straně“ v roli estébáka, člověka, s nímž ani jeho otec nechce mít nic společného.

Autor je literární kritik a antikvář.