Touhy z počátku devadesátek

Režisér Tomasz Wasilewski ve svém třetím filmu Spojené státy lásky vypráví milostné příběhy čtyř žen žijících v Polsku roku 1990. Každá z nich chová jednosměrný cit k někomu, kdo jej nemůže či nechce opětovat. Touhy hrdinek jsou nadějné i beznadějné, tělesné i duševní a často ústí v citovou i fyzickou destrukci – hynou city, vztahy i lidé. Wasilewski tak ukazuje lásku jako syndrom, jimž trpí všichni, ovšem každý jinak.

Bídácká povaha člověka

Spojené státy lásky stylisticky i tematicky rozvíjejí Wasilewského předchozí queer drama Plovoucí věžáky (Płynące wieżowce, 2013). Společný jim je především motiv nevyhovujícího partnerského vztahu mezi mužem a ženou, který je nahlížen jako stará struktura, jež svou setrvačností a deklarovanou „normalitou“ dusí možnost osvobozující změny partnera. Ve Spojených státech lásky je starou strukturou a nevyhovujícím vztahem svého druhu čerstvě padlý totalitní režim. Atmosféra transformace zahnívající etapy v novou, nekonečným možnostem zdánlivě otevřenou budoucnost jako by dodala hrdinkám odvahy k proměně jejich stagnujících soukromých životů. Chuť něco nového začít po letech čekání vyznívá jako obžaloba dob duševně ubíjejícího socialistického bezčasí, v němž pokusy o změnu byly marné. Politické zvraty a svobodnější časy však se štěstím v lásce, zdá se, příliš nesouvisí – ve hře stále zůstává konstantní faktor lidské povahy, která není tak idealistická, jak ji líčí křesťanské a poetické interpretace mezilidské lásky, jež jsou ve filmu hojně citovány. Naopak se projevuje spíše bídácky.

Vdaná prodavačka Agata miluje místního kněze a nedaří se jí skrývat projevy odporu k manželovi, který následkem toho rovněž ochládá. Ředitelka školy Iza s lékařem Karolem tvoří párek tajných milenců, jejichž vztah se po smrti Karolovy ženy a nastolení otázky otevřeného soužití překlopí do řetězce naschválů, podrazů, výhrůžek a fyzického násilí, jímž se vzájemně mučí dva vysoce vzdělaní intelektuálové. Třetí příběh líčí snahy osamělé postarší ruštinářky Renaty inscenovat fyzicky kontaktní setkávání s mladou sousedkou Marzenou, kterou sleduje už šest let a o níž ví i to, co dívka sama už dávno zapomněla. Marzena nemá ponětí o Renatině náklonnosti a končí ve spárech nemravného fotografa, který zneužije její sen o kariéře modelky. Touha po zapovězeném, odtažitost plodící odtažitost, citová závislost provázená nedůvěrou a hysterií, sexuální úlety natruc, nutkání ubližovat, stalking, znásilnění – to jsou některé ze symptomů lásky ve Wasilewského filmu.

Těla všech druhů

Navzdory posloupnému vyprávění jednotlivých příběhů v povídkové struktuře funguje ve Spojených státech lásky provázanost podobná zacykleným, nechronologickým narativům Tarantinových filmů z devadesátých let. Centrem pozornosti je vždy vnitřní svět jen jedné ze čtyř žen, ovšem informace o každé z nich jsou roztroušeny napříč celým filmem, což z něj činí divácky náročnější informační skládačku. Hrdinky se znají a potkávají, opakovaně také vídáme identické scény, vždy z odlišné perspektivy.

Wasilewski si stejně jako rakouský režisér­sociolog Ulrich Seidl libuje ve vydatném zobrazování kompletní nahoty. Registruje těla herců taková, jaká jsou, čímž překračuje omezené pojetí toho, co je ve věku rozvoje internetu, digitalizace a kultu dokonalé fyzické krásy považováno za krásné a erotické. Pokud je u Wasilewského láska i aspektem syrově tělesným, pak se týká těl všech druhů – mužských, ženských, mladých, starých, štíhlých, tučných, těl budících v nás různé emoce. Láska tak u Wasilewského zůstává vlastní lidem, kteří působí autenticky nejen duší, ale i tělem.

Autor je filmový publicista.