Vratké mosty řeči

Pro hrdiny filmů Kennetha Lonergana je setkání se smrtí v první řadě matoucí zkušenost. Ve snímku Margaret (2011) se teenagerka Lisa potýká se zážitkem dopravní nehody, při níž zemře mladá žena. Lisa na této tragédii nese částečnou vinu, protože pokřikovala na řidiče jedoucího autobusu, který ženu srazil. U výslechu ale tuto skutečnost zatají. Když se později rozhodne jít na policii upravit svou výpověď, je šokovaná tím, že strážníci nechtějí znovu otevírat uzavřený případ jen proto, že jedna okolnost byla trochu jinak. Pokud řidičovo jednání nesplňuje škatulku vraždy nebo zabití z nedbalosti, pak to z hlediska zákona není zajímavé. Podobné překvapení zažije i Lee, hrdina Lonerganovy novinky Místo u moře, který nechtěně zavinil smrt svých tří dětí. Na policejní stanici se dozví přesně totéž – že může jít domů, protože za svůj čin nemůže být nijak trestán.

Nevyslovitelná pnutí

Lonerganovy filmy přitom zároveň nejsou tím, co by se při líčení jejich zápletek mohlo nabízet, tedy příběhy o hrdinech, kteří se vyrovnávají se smrtí svých blízkých. Americký režisér, scenárista a dramatik totiž ukazuje smrt jako něco, s čím se vyrovnat nelze, a to prostě proto, že na ní není s čím se vyrovnávat. Všechna úmrtí, ke kterým v jeho filmech dojde, jsou nepředvídatelné incidenty, jež se udály nešťastnou náhodou a na nichž především není nic záhadného, nedořečeného nebo osudového. To, čím smrt mate a paralyzuje jeho hrdiny, je její banalita, to, že k ní nelze nic dodat, nelze na ní nic zkoumat, ale tím pádem se také přes ni nelze nijak přenést.

Celá zápletka Místa u moře je přesně týmž způsobem neuspokojivá jako úmrtí, kolem nichž se odvíjí. Osamělý údržbář Lee se dozví o smrti svého bratra. Při čtení poslední vůle zjistí, že mu mrtvý sourozenec svěřil do poručnictví svého dospívajícího syna. Premisa, která jako by zadělávala na sentimentální rodinné drama, je v Lonerganově podání nejprve neustále pozdržována a nakonec se rozpouští v úsečných dialozích, ve kterých na sebe postavy málokdy přímo reagují, spíš se jen chabě snaží uchopovat svá nevyslovitelná vnitřní pnutí. Lonergan je mistr takových zadrhávajících se slovních výměn, ve kterých se neustále bezděčně vyjevuje to, o čem se mluvit nedá, a vrcholem Místa u moře je z tohoto hlediska rozhovor Leeho a jeho bývalé manželky, když se po jeho návratu do Manchesteru náhodně potkají na ulici. Stejně tak dlouhá pasáž, v níž Lee a ostatní členové jeho rodiny bezprostředně reagují na zjištění, že jeho bratr zemřel, je důmyslnou přehlídkou snah smrt věcnými komentáři přecházet nebo komisním a falešným způsobem projevovat soustrast.

Letargická maska

Stejně úsečný, ale zároveň naléhavý je i Lonerganův způsob vyprávění, zejména to, jak se hlavní dějová linie opakovaně propadá do retrospektivních scén, které také jako by chtěly ještě něco podstatného doříci k současnému dění, ale vždycky narazí na nějakou bariéru, za níž už nelze nic vyslovit či ukázat. Dokonalým výrazem režisérova přístupu je pak herecký styl Caseyho Afflecka v roli Leeho. Ten představuje naprostý protipól nervní Lisy z Margaret (skvěle ztvárněné Annou Paquinovou) – je to muž, který nosí svou tvář a hlas jako letargickou masku a neustále kolísá mezi apatií a výbuchy vzteku. Klasickou figurou Lonerganova stylu jsou záběry na dvě postavy, z nichž jedna mluví a druhá se mlčky nenápadně vyjadřuje řečí těla, což ještě podtrhuje jeho zájem o vztah řeči a prožitků, o nichž mluvit nelze.

Místo u moře možná není tak originální a naléhavé jako předchozí Margaret, ale je zase důmyslnější v tom, jak dávkuje divákovi informace a svádí ho k očekáváním, že přijde harmonický konec, v němž postavy konečně překonají své problémy a najdou způsob, jak žít samy se sebou. Na konci ale diváci dostanou pravý opak, který znovu připomíná, že mosty, jež mezi sebou postavy budují pomocí dialogů, jsou vratké a bludné.