Od února na francouzských předměstích znovu dochází k nepokojům. Demonstrují tisíce lidí, občas vzplane auto nebo je rozbita výloha. Důvodem je případ Théa L., který byl během jedné z demonstrací zbit čtyřmi policisty. Jeden z nich pak mladíka znásilnil teleskopickým obuškem. Vše snímala kamera a záběry se brzy dostaly na veřejnost.
Letošní francouzské demonstrace proti policejnímu násilí jsou viditelně menší než nepokoje, které proběhly v roce 2005. Také rozsah konfliktů je omezený, byť část médií materiální škody zveličuje. „Viděli jsme v průvodu i matky s kočárky, to už se dlouho nestalo,“ uvádějí organizátoři demonstrací v Aulnay-sous-Bois, při nichž byl policisty brutálně zbit a teleskopickým obuškem následně znásilněn Théo L. Ve srovnání s rokem 2005 mají však demonstrace jasnější cíle: zamezit policejní zvůli, jíž jsou vystaveni obyvatelé předměstí. Nejde přitom jen o násilí. Dlouho debatovaným a stále nedořešeným problémem jsou „contrôles au faciès“ – policejní kontroly na základě vzhledu.
Policie jako gang
Kolektivy, jež se formou právní pomoci problémem zabývají, evidují každoročně stovky žádostí o pomoc. Jde především o mladé „barevné“ Francouze, kteří se musí podrobovat i desítkám kontrol identity ročně. Když se třináct obyvatel předměstí odhodlalo podat proti tomuto postupu žalobu, Nejvyšší soud po mnoha peripetiích v listopadu 2016 pravomocně rozhodl, že „kontroly odůvodněné pouhým fyzickým vzhledem, spojovaným s domnělým či skutečným původem, jsou diskriminační“ a odsoudil stát k odškodnění. Že by však v důsledku rozsudku došlo k zásadní změně chování policistů na předměstích, si tamní obyvatelé nevšimli.
Kromě každodenních nepříjemností a menších ústrků nashromáždila sdružení v posledních letech svědectví o stovkách případů policejního násilí. Fenomén se ale stává viditelným jen v případě extrémních excesů. To je i nedávná kauza Adama Traorého, který zemřel 19. července loňského roku v kasárnách Gendarmerie v Persanu poté, co ho četníci zatkli, když se snažil vyhnout perlustraci. Traoré, který si při zatčení stěžoval, že se mu špatně dýchá, byl držen hodinu spoutaný na dvoře služebny. Když k němu byli přivoláni záchranáři, už mu nedokázali pomoci. Četníci později vysvětlili, že s přivoláním pomoci otáleli, neboť si mysleli, že zatčený simuluje. Půl roku od úmrtí mladíka není jasné, zda se někdo bude zodpovídat u soudu.
To, že mediálně známé případy jsou jen pověstným vrcholem ledovce, ukazují i události následující po zveřejnění případu Théa L. Novináři se dozvěděli, že policista, který je podezřelý ze znásilnění mladíka, se jen několik týdnů předtím musel před policejní inspekcí zpovídat z dalších násilností na zadržených. Do redakcí francouzských médií se dostala svědectví o dalších policejních znásilněních. Jedno z nich se událo v říjnu roku 2015 – Alexandru T. při zásahu jeden z policistů vrazil obušek do análního otvoru. Ačkoli prvoinstanční soud ještě nevyřkl rozsudek, již teď je jasné, že daný policista nebude odsouzen za znásilnění. Prokuratura skutek překvalifikovala na sexuální agresi, což je ve francouzském právním řádu podstatně lehčí trestný čin. Obviněným tak hrozí místo patnácti jen pět let odnětí svobody, spíše ovšem vyváznou jen s podmínkou. Problémem policejního násilí přitom není jen korporátní omerta, kterou jasně vyjádřil jeden policista slovy „jsme gang a navzájem se chráníme“. Díky záznamům všeho druhu je dnes často možné rekonstruovat i situace bez aktivního příspěvku šetřených policistů. Pokud se policista dostane před soud, prokuratura se často snaží rozsah trestného činu bagatelizovat. Opakovaně se ukazuje, že souzení policisté mají v procesech dvojí obhajobu: své právníky a prokurátora. Fenomén policejního násilí by nemohl existovat bez určité míry tolerance ze strany justičního aparátu.
Netečnost vlády
Stanovisko francouzské vlády k nastalé situaci se příliš neodlišuje od pravice. „Nemohu přijmout neustálé zpochybňování práce policie a teorie, podle nichž je násilí součástí její podstaty,“ uvedl bývalý ministr vnitra a současný premiér Bernard Cazeneuve v Národním shromáždění. I prezident François Hollande se od začátku svého mandátu snaží nepůsobit jako „typický socialista“, což se promítlo i do bezpečnostní politiky. Hollande s vervou přesvědčoval veřejnost, že nenaplňuje stereotyp laxního přístupu vůči kriminalitě, jenž je často socialistům připisován. Vláda se tak při vyšetřování případu Rémiho Fraisse, který byl zabit během policejního zásahu proti ekologickým demonstrantům v roce 2012, fakticky postavila na stranu policie a brzdila aktivitu ministryně spravedlnosti Christiane Taubiraové, jež se snažila demontovat trestní aparát sestavený za Sarkozyho vlády.
Snahu vlády postupovat tvrdě a nekompromisně ještě umocnily atentáty v posledních třech letech. K vyvrcholení došlo v roce 2016, kdy ministryně spravedlnosti rezignovala kvůli „velkému politickému nesouhlasu“ se směřováním bezpečnostní a trestní politiky vlády. Odchod ministryně, jež se v očích policistů stala symbolem levicové laxnosti, však jejich požadavky ještě umocnil. Policejní odbory tak na podzim loňského roku vyšly opakovaně do ulic a u vlády, která jinak požadavkům odborů téměř vůbec nenaslouchá, se jim dostalo zastání. Ministerstvo vnitra připravilo zákon o veřejné bezpečnosti, který především rozšiřuje možnost použití střelné zbraně. Dosud mohli policisté použít zbraň jen při sebeobraně. V budoucnu bude možné střílet i po zadržení podezřelých osob, při ochraně místa a v mnoha dalších situacích. Zvýší se také sankce za hanění policistů. Zákon schválilo Národní shromáždění v třetím čtení v polovině února. Ve zprávách o demonstracích na podporu Théa L. tato informace ve francouzských médiích zcela zapadla.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.