Budeme se muset změnit

Z historie vaší výzkumné organizace se zdá, jako by šlo o jeden z utopických projektů, kterých bylo v sedmdesátých letech vymyšleno mnoho, realizovány byly však jen málokteré, a když už, stejně selhaly nebo zastaraly. Jak k jejímu založení došlo?

První zmínka o Mezinárodním institutu pro analýzu aplikovaných systémů padla po kubánské krizi, když se při rozhovorech mezi Nikitou Chruščovem a Johnem F. Kennedym objevil nápad spolupráce založené na vědě, jež by překlenula panující politický konflikt. Realizaci myšlenky bohužel zabránila Kennedyho smrt. Jednání byla obnovena v letech 1967 až 1972 mezi americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem a sovětským premiérem Alexejem Kosyginem, a to za významné podpory Japonska. Institut byl založen navzdory železné oponě jako organizace, kde se měly ty nejlepší vědecké mozky z obou stran zaobírat problémy, které jsou příliš komplexní pro jeden obor, instituci, zemi nebo politický blok, ale mají pro obě strany strategický význam. Protože však Spojené státy neuznávaly status Německé demokratické republiky, mohli jsme být pouze mezinárodní, nikoli mezivládní organizací, a tak jsme nebyli při diplomatických vyjednáváních vázáni některými silně byrokratickými administrativními procesy, což se ukázalo jako velmi výhodné. Odborná nezávislost a zároveň blízká spolupráce s vládami států je dobrá kombinace.

Navzdory napjaté mezinárodní politické situaci jste tedy byli jakousi spojkou mezi Východem a Západem. Jakým otázkám jste se konkrétně věnovali?

Začali jsme spolupracovat nejprve na energetických tématech, protože do té doby byly energetické systémy uzavřené. IIASA pořídila vůbec první studii, kde se data ze Sovětského svazu ocitla v sousedství těch ze Západu. Šlo například o jadernou energii. Máme studii o kybernetické bezpečnosti z roku 1972, což bylo do té doby nemyslitelné. Už v roce 1974 se objevila první studie o tom, co se bude dít v roce 2000, až se změní rozdělení sil mezi Východem a Západem. Máme spoustu studií o riziku nukleární války. Jako první jsme přišli s tím, že oxid uhličitý způsobuje klimatický problém. Přišli jsme s prvním demografickým programem, který bral v potaz odlišnost sociálních systémů a kultury na Západě a Východě. V roce 1980 jsme vypracovali studii o čínské potravinové bezpečnosti na základě dat poskytnutých Sovětským svazem. Na půdě IIASA se odehrálo i setkání ekonomů ze Sovětského svazu a USA, iniciované na začátku perestrojky Michailem Gorbačovem. Cílem bylo najít odpověď, jak začít s transformací sovětského bloku. Po třech měsících ekonomové přišli se zprávou, které se přezdívalo Zelená kniha, ale její název zněl „Co dělat? Návrhy pro sovětskou transformaci na trh“. Zpráva Stanislava Šatalina, předložená dumě posléze prezidentem Borisem Jelcinem, byla založena právě na Zelené knize, společně vytvořené americkými a ruskými ekonomy.

Jakou roli hraje institut nyní, v době prohlubující se propasti mezi globálním Severem a Jihem a opětovné destabilizace geopolitických vztahů?

Máme stejnou roli jako posledních čtyřicet let, ale v mnohem větším geografickém rozsahu. V současné době sdružujeme výzkumníky ze šedesáti zemí, přestože členských států máme pouze dvacet čtyři. IIASA je založena na konceptu takzvané vědecké diplomacie. Dostáváme se díky vědě do oblastí, kam nikdo jiný kvůli geopolitickému soupeření nemůže. Instituce typu IIASA jsou v dnešní době ještě potřebnější než v roce 1972, protože společenské rozpory jsou velmi různorodé a stále se zvětšují. Dělí nás nerovnosti v bohatství, v ekonomice, v přístupu k moderním technologiím a vrací se i staré známé rozdělení Evropy. Diplomatická role IIASA byla oficiálně uznána loni v říjnu na prvním Mezinárodním shromáždění vědecké diplomacie, pořádaném Vaughanem Turekianem, hlavním vědeckým poradcem tehdejšího amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, vědeckým poradcem britského ministerstva zahraničí Robinem Grimesem a novozélandským vládním expertem pro vědu Peterem Gluckmanem. Výsledkem je, že vědečtí poradci ministrů zahraničí budou každoročně pod záštitou ­IIASA hledat společné strategie na základě vědeckých dat. Máme více než šest set dohod o spolupráci s významnými institucemi po celém světě, například s OECD či hlavními bankami. Stavíme mosty vědecké diplomacie. Ve schopnosti poskytovat čísla a fakta diplomatickému jednání jsme jedineční.

Na které současné problémy se konkrétně zaměřujete?

Jeden ze současných projektů ekonomické integrace, nazvaný „Výzvy a příležitosti ekonomické integrace v širší Evropě a v eurasij­ském prostoru“, vznikl tak, že jsme byli asi šest měsíců před summitem ve Vilniusu v podstatě zároveň osloveni Bruselem a Moskvou. Putinova administrativa se ptala, zda by IIASA mohla prozkoumat možnosti budoucí eurasijské ekonomické integrace. Tento projekt, podporovaný kromě Bruselu a Moskvy ještě Eurasijskou ekonomickou komisí nebo Eurasijskou investiční bankou, byl koncipován jako série workshopů, kde by se mluvilo o konkrétních aspektech spolupráce, energetických trzích, dopravě, beztarifních zónách, sankcích a podobně. I přes rozjitřenou geopolitickou atmosféru se ho účastní vrcholní ekonomové, vědci a politici z obou stran, projekt dále funguje, setkáváme se třikrát ročně. Přežili jsme i Krym – jedno ze setkání bylo plánováno na víkend po krymské invazi, a přesto všichni přijeli. Navzdory všemu se nám dostává velké podpory – obě strany totiž mají zájem o integrační scénáře, které mohou nastat v Evropě a části Asie. Například je to takzvaná šanghajská nebo lisabonská strategie. Také ale sledujeme nové čínské ekonomické a politické iniciativy, jakou je třeba nová Hedvábná stezka.

Zabýváte se také geopolitickými aspekty udržitelnosti?

Ano. Příkladem je Arktida, která je typickým prostorem konfliktního paradigmatu udržitelného rozvoje, ekonomiky a prostředí. Udržitelné a environmentální aspekty jsou stále pod větším tlakem, protože se začíná objevovat spousta ekonomických aktivit, především těžba plynu a ropy, ale jde i o severní mořskou cestu. Sedm z devíti členů Arktické rady je přitom zastoupeno v IIASA – včetně Ruska, USA a všech severských zemí. Pokud by studii o budoucnosti Arktidy provedla jakákoli z těchto zemí samostatně, byly by její výsledky napadeny. IIASA proto vytvořila pro projekt pravděpodobné budoucnosti Arktidy nezávislou platformu Arctic Futures Initiative (AFI). Jejím cílem je sladit ekonomické příležitosti s udržitelností životního prostředí.

Na Středním východě, včetně Egypta, Íránu, Izraele a Jordánska, zase startujeme projekt v oblasti energetiky a ekonomické budoucnosti. Pokud jde o asijsko­tichomořskou oblast, nedávno jsme diskutovali s japonskou vládou o návrhu naší australské členské organizace, aby vznikla velká studie zahrnující Austrálii, Japonsko, Indonésii, Jižní Koreu a Čínu. Bude odpovídat na otázky typu, jak budou vypadat energetické trhy, jak vůči sobě budou země vystupovat, ale také jak řešit potravinovou bezpečnost či problém kvality ovzduší v Japonsku a Jižní Koreji. Znečistění totiž přichází z Číny, a řešení této otázky je tedy politicky silně citlivé. Další projekt se týká Malajsie a Indonésie. Obě země čelí posledních deset let problémům s kvalitou ovzduší, jež způsobily požáry v Indonésii.

Nakolik se členské země vašimi doporučeními skutečně řídí?

Nezasahujeme do politiky, to není náš úkol. Poskytujeme politickému procesu nezávislé poradenství. Ale probíhá to různě. V některých případech, kdy je partnerství dobře zavedené, kooperujeme s politiky od počátečního vědeckého nápadu až po jeho realizaci v praxi, jako například s Evropskou komisí. Všechny evropské směrnice o kvalitě ovzduší od roku 1995 jsou založeny na výpočtech ­IIASA. Některé parlamenty, například francouzský, s námi pořádají slyšení, abychom dohlíželi na jejich vlastní vlády. Produkujeme dílčí analýzy, doporučení, hodnotící zprávy. Zájem je o naše modelovací nástroje. Například spolupracujeme s plánovací komisí Indie, která nás požádala o vytvoření „Indického národního energetického modelového systému“.

IIASA pracuje na řadě významných výzkumů a strategických modelů. Jaké jsou vaše prognózy, co se týče budoucích zemědělských systémů a obživy rostoucí populace lidstva?

Od sedmdesátých let dáváme dohromady hlavní modely vývoje globální demografie, od modelu Andreie Rogera přes analýzu Nathana Keyfitze z pozdních osmdesátých let až po současný model Wolfganga Lutze. Nesouhlasíme se závěry Spojených národů, že světová populace dosáhne jedenácti nebo dvanácti miliard v roce 2100. Předpokládáme, že v letech 2050 až 2060 bude třeba nasytit devět miliard, poté se růst zastaví a populace bude klesat. V roce 2050 se současnými globálními potravinovými systémy nehrozí žádná zásadní krize, co se týče potravinové bezpečnosti, záleží to ale na mnoha podmínkách. Především musíme zaměřit značnou pozornost nikoli jen na zvýšení produktivity, ale i na snížení ztrát při skladování a transportu a spotřebě. V současné době je čtyřicet procent primární potravinové produkce vyplýtváno. Téměř polovina! Neexistuje žádný systémový přístup, jak toto plýtvání zastavit. Uvedu příklad: nizozemská vláda a Evropská komise investují stovky milionů eur na pomoc Africe. Nejvíce peněz poskytujeme na farmaření, nové studny, zavlažování. Ale zapomínáme, že na výrobu nenavazují žádné skladovací nebo chladicí prostory či systém dopravy. Jak bude farmář ze vzdálené vesnice v Tanzanii schopen dostat produkci na globální trh, když bude překonávat tyto základní překážky? Musí vzniknout úplný systémový řetězec, který to zajistí, a teprve poté začneme snižovat ztráty.

Dalším aspektem je globální nerovnost ve spotřebě. V USA je průměrná spotřeba masa na hlavu sto dvacet kilogramů za rok. V Evropě je to šedesát kilogramů. V dalších velkých zemích, v Indii nebo Číně, je to pořád kolem dvaceti kilogramů. Můžeme takovou spotřebu v budoucnu pokrýt? Toto je potřeba změnit. Obezita je momentálně větší problém než hlad. Zdravé stravovací systémy představují obrovskou příležitost, jak snížit spotřebu. Potom má také potenciál šlechtění a užívání moderních technologií. Nechci použít přímo termín genetická manipulace, protože by mohl být dezinterpretován. Ale existuje spousta technologických možností, například redukce spotřeby vody a dopadů našeho potravinového řetězce na přírodu.

Nejen v zemích globálního Jihu dochází k „zelenému kolonialismu“ – zavádění geneticky modifikovaných potravin, záborům půdy a dalším jevům. Pozice zemědělců a jejich postupy, předávané po generace, ovšem s těmi takzvaně novými technologiemi nejsou zcela kompatibilní…

Ano, zapomíná se – a i mně se to stává –, že je vždy třeba počítat se sociálními, kulturními a institucionálními aspekty. Vezměme si například pronájem a vlastnictví půdy. Nemůžeme si myslet, že postup, který užíváme v Evropě, budeme moci použít i v Africe nebo Polynésii. Lidé tam totiž mají velmi rozdílné zkušenosti s vlastnictvím půdy. Kromě některých výjimek, jako je výroba palmového oleje, nejspíš k hospodaření ve velkém měřítku v Africe či jihovýchodní Asii nedojde, právě kvůli odlišné kultuře a historicky silnému vztahu k půdě. Je nemyslitelné mít tam farmu o tisíci hektarech jako v sovětském či ruském typu zemědělství. Očekávám v budoucnu výrazný podíl farmaření v malém měřítku na celkové produkci potravin a infrastruktura budoucího zemědělství by měla být přizpůsobená i těmto systémům. Co se týče potravinové bezpečnosti, jsem nicméně optimista. Naše studie, nedávno publikované v časopisech Nature a Science, uvádějí, kolik další půdy budeme potřebovat k uspokojení našich potřeb při nárůstu populace, a je to v mezích proveditelnosti. A to ještě zbývá velká příležitost zefektivnit zavlažování.

Současné environmentální, sociální a hospodářské problémy jsou stále častěji spojovány s globálním kapitalismem. Lze vůbec očekávat nějaký pozitivní obrat, pokud nezměníme systém, který ony potíže způsobuje?

To je předmětem mnoha debat. Ano, budeme se muset změnit. Jednu odpověď na tuto otázku dává klasický kapitalismus, založený na dominanci finančního sektoru, který ovšem nepřinesl světu odpovídající rovnost a prosperitu. Je zde spousta nerovností, nejen ekonomických, ale také sociálních, kulturních, hodnotových, které dále narůstají. Nerovnost – a v tom souhlasím s politiky a ekonomy, jako je třeba Thomas Piketty – bude největší výzvou následujících dvaceti až třiceti let, společně s dosažením udržitelnosti. V současnosti vzniká zhruba sto bilionů dolarů globálního HDP, což představuje průměrný příjem šedesát tisíc dolarů ročně na jednu rodinu, což je slušné. Jenže takhle to nefunguje. Problémy nejsou otázkou peněz nebo kapitálu, musíme se zaměřit na otázku nerovnosti. Můžeme sice doufat, že postupná lineární proměna a ekonomický růst nás dovedou k prosperitě a snad až do ráje, ale nemyslím si, že je to reálné. V následujících třiceti letech se naopak odehraje řada velmi náhlých a neočekávaných změn. Ve skutečnosti se už teď v pozadí odehrává něco velmi podivného, o čem možná zatím moc netušíme. Týká se to mladých lidí. Někdy, když sedím na shromáždění OSN, dívám se kolem sebe a vidím pouze starší generace. Diskutujeme o starých konceptech. Stále si myslíme, že klasický model ekonomického růstu bude fungovat. Ale je tomu opravdu tak? Opravdu mladou generaci taková věc zajímá? Opravdu Evropané, kterým je kolem třiceti, stojí o tradiční hodnoty, jako je vlastní dům nebo druhé auto? Nemyslím si to. Zapomínáme, že hodnoty se mohou změnit. Hodnoty vaší generace a vašich dětí budou odlišné od hodnot našeho světa. Budou patrně mnohem méně založeny na soukromém vlastnictví a ekonomické hodnotě. Budou se mnohem více týkat sdílené ekonomiky, sdíleného vlastnictví, crowdsourcingu. To současná agenda naprosto ignoruje. Nikdo o tom nemluví. V celé dokumentaci Spojených národů nepadlo jediné slovo o udržitelnosti. Věřím tedy v tento druh překvapení, který přijde ze zálohy nebo zespoda a pravděpodobně změní systém. Bude to socialismus? Kapitalismus? Nebo obojí? Nevím. Ale určitě to bude něco nového. Ekonomika, jež nebude tolik založená na osobním vlastnictví.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.