Když Oskar Maria Graf utíkal před nacisty do Vídně, jistě nemohl tušit, že ideologové hnědého Německa jeho knihy zařadí na seznam povinné literatury. Jak by taky mohl? Levičák s anarchistickými sklony, jenž za první světové války riskoval život předstíráním duševní choroby, jenž radši držel hladovku, než aby se zúčastnil šíleného vojenského tažení, jeden z mnoha intelektuálů, kteří v Mnichově uvedli do pohybu vzpouru proti monarchovi a jasně deklarovali své vazby na porevoluční Rusko – a zrovna on že by měl být čten a doporučován nacisty?
Když Graf v roce 1938 odcházel z Evropy do USA, měl za sebou více než dvacet vydaných knih. Jeho věhlas přesáhl hranice Bavorska a přitáhl pozornost mnoha diváků; drobné pukrle mu vysekl i samotný Thomas Mann. Vzhledem ke Grafovu politickému založení a pevnému antinacionalistickému postoji (jejž mu zrovna Mann mohl závidět), demonstrovanému mimo jiné i oficiální žádostí, aby byl zařazen mezi ty autory, jejichž knihy jsou v Německu veřejně páleny, se nelze než dohadovat, proč byla do češtiny převedena pouhá tři jeho díla. Co na Grafovi vadilo? Anebo jinak: proč Graf čtenáře nelákal? Ne že by dnes bylo tak nutné číst Oskara Mariu Grafa, nicméně alespoň na tom se můžeme ujednotit, že lepší příklad politicky angažovaného psaní nejspíš v evropských literaturách nenajdeme.
Grafův Únik do prostřednosti z roku 1959 je pozoruhodnou syntézou zdánlivě zcela odlišných poetik. Na jedné straně je to nesmlouvavě „diskusní“ román, v němž se zcela účelově schází společnost, aby rozebírala neblahý politický stav Německa před druhou světovou válkou a sváděla polemické boje o USA, nový domov celé řady německých exulantů, na straně druhé jde o příběh jednoho nešťastného člověka, uvláčeného a destruovaného, odseknutého od rodné země a neschopného se nově zabydlet a třebas i naučit řeč lidí, mezi nimiž hodlá strávit zbytek svého života. „Román do jisté míry kafkovského ladění,“ stojí na záložce českého překladu vydaného v roce 1966.
Jsou to především nekonečné pokojové scény, v nichž protagonista téhle podivné prózy tahá jedno cigáro za druhým, uváděje se do jakési předsmrtné nálady, a vzápětí baví početnou společnost dlouhými smyšlenými příběhy o sociálních pastích a osudových nespravedlnostech. Otevřouli se však dveře na ulici, můžeme se vpravit do Ameriky očima člověka, který snad cestoval napříč časem a dostal jedinečnou možnost porovnat dva diametrálně odlišné světy. Tam v Evropě je to politika a ideologie, a on politice a ideologii rozumí, umí se v ní pohybovat – když jej ale Amerika zavalí svým průmyslem, svými možnostmi, blahobytem širokých středních vrstev, když ho vtáhne na jatka a vzápětí převede otázku porážených zvířat na problém pohybu burzovních cen čerstvého masa, donutí ho k nečekanému obratu: z pohrdání obyčejným americkým životem v obyčejných amerických kulisách se najednou stává meta, již musí protagonista tohoto románu dosáhnout, chceli si uchovat alespoň poslední zbytky duševního zdraví.
Jedním specifikem Grafova psaní byla potřeba neustále reflektovat a intelektualizovat vlastní život v divokých válečných a poválečných dobách. Únik do prostřednosti je zprávou o přelomových časech. Prozaickou, nijak zvlášť ozvláštněnou, na mnoha místech nudnou k ukousání. Takové to asi bylo, říkám si, když člověk přijel z rozblázněné Evropy do samotného pupku vší hojnosti. A podobné je to možná i dnes, když se snažíme zapojit do života v západním světě ty, kteří k nám utíkají z trosek jiného světa.
Oskar M. Graf: Únik do prostřednosti. Přeložil Rudolf Toman. Svobodné slovo, Praha 1966, 428 stran.