Dvou autorů rodokapsových westernů z devadesátých let, Jiřího W. Procházky a Josefa Pecinovského, jsme se zeptali na jejich vztah k westernům a na zkušenost psaní do uznávané sešitové řady.
1. Jaká byla vaše cesta k rodokapsům?
2. Který svůj rodokaps považujete za nejlepší?
3. Jaký je váš vztah k westernu?
Jiří W. Procházka
spisovatel
1. Úplně nejdřív řeknu to, co zná každý, kdo přičichl k žánrové literatuře, ale pro jistotu to uvedu znova – samotný termín „rodokaps“ je vlastně zkratka – „ROmány DO KAPSy“. Je zajímavé, jak se tenhle termín usadil v literárních diskusích, i když dnes tato literární odnož pulpové tvorby prakticky nevychází. Kluci od krav neboli cowboys dneska prostě nefrčí. Ovšem pozor… Některé filmy – komiksový Logan, výrazně feminizovaná Opravdová kuráž nebo antirasistické Gran Torino – nás upozorňují na to, že uvedený typ příběhů je stále žádoucí. A moje cesta k rodokapsu? Může za to Bob Hurikán a jeho Pobožný střelec s ikonickou obálkou Káji Saudka, našeho legendárního komiksového kreslíře. Psal se rok 1969, mně bylo deset let a díky tomuhle majstrštyku jsem po dvaceti letech oslovil božského Káju, čímž vážně nemyslím Karla Gotta, zda by mi neilustroval westernovou space operu. Psal se rok 1992…
2. Ta space opera se jmenovala Hvězdní honáci a dodneška vyšla ve třech vydáních. Druhé vydání bylo rodokapsové. Po knižním vydání z roku 1996 se vydavatel edice Rodokaps Ivo Železný rozhodl, že tahle pocta sci-fi a westernu vyjde i v jeho časopiseckém projektu. Skoro pětisetstránkový kolos vyšel ve dvou po sobě následujících číslech. Každé stálo 9,90 Kčs. V tomhle byly devadesátky vážně úžasná doba. Za jedno číslo jsem dostal to, co tehdy každý průměrně vydělávající člověk obdržel za dva měsíce. Za ty prachy jsem si koupil nový VHS videopřehrávač a ve sblížené hospodě jsem byl za „umělce“.
3. Jak už jsem uvedl, v mých deseti letech mě dostal český spisovatel píšící pod pseudonymem Bob Hurikán, ale hlavně Kája Saudek (mj. i Jezdci z Arizony). Zároveň dorazily filmy s francouzským Vinnetouem, americkým Old Shatterhandem nebo Italem režírovaný Tenkrát na Západě. Psala se šedesátá a sedmdesátá léta. Ta magická a nesnesitelně krátká léta, kdy něco málo šlo… Jenže pak začali komouši zakazovat nejen Káju Saudka, ale i westerny, sci-fi a šlo to do kelu. I proto vznikli westernoví a galaktičtí Hvězdní honáci, sci-fi a western k sobě pasují náramně. Měl jsem western rád. A mám ho rád dodnes.
Josef Pecinovský
spisovatel
1. Vše vypuklo krátce po převratu, kdy tehdy ještě v Art-servisu pod vedením Iva Železného vznikla myšlenka založit nový časopis dobrodružného charakteru. Tehdy jsem se seznámil s Kapitánem Kidem (Jaroslav Velinský) a nabídl jsem mu k vydání Plástev jedu. Reakce byla příznivá, došlo k dohodě, ale pak mi položil otázku: „Nemáš doma nějaký western asi tak o sto osmdesáti stranách?“ No, neměl jsem. Nikdy mě ani nenapadlo, že budu nějaký western psát, ale zareagoval jsem promptně: „Nemám, ale napíšu.“ Tak se stalo, že jsem postupně vydal v edici Rodokaps pět sci-fi románů a také třináct westernů. Krom velkého Rodokapsu vycházela tehdy ještě Knihovnička Rodokapsu, kde jsem uplatnil vše, co obsahoval šuplík. Tehdy jsem se domníval, že psaním si člověk může vydělávat na živobytí, a z počátku to byla docela pravda, protože za jeden román tohoto typu se honorář rovnal ročnímu platu kvalifikovaného dělníka. Ostatně náklady se pohybovaly kolem sedmdesáti tisíc výtisků. Pak šly dolů, honoráře padaly ještě rychleji a nakonec lidé přestali číst.
Kolem vydávání bylo i veselo. Redaktor se například silně podivil nad skutečností, že polonahý a bosý kovboj poté, co ho vyhodili ze saloonu, přespal na hnojišti, pak skočil na koně a zaťal ostruhy. No, nezbylo mi než ho obout nebo nechat jet bez ostruh. S americkými reáliemi byla vůbec potíž. Něco jsem okoukal ve filmech, největší problém jsem měl s koňským postrojem. Co to vlastně je – uzda, udidlo, oprať nebo otěž? Laiku, vyznej se v tom. Hlavně si neudělat ostudu. A jak to vypadá v takovém saloonu? Jaké to je, chodit po Main Street? Nakonec jsem se rozhodl, že se na ten Západ podívám osobně. Místo koní automobily, ale jinak to docela odpovídalo představám. Leccos jsem vstřebal, například rodeo, přivezl jsem náměty na pět kovbojek… Ale v té době už Rodokaps padl.
2. Z toho, co jsem sepsal, se mi dodnes nejvíc líbí novela nazvaná Horká hranice. Vše se odehrává na hranici mezi Kansasem a Texasem, a protože hranice není přesně zaměřená, máme tu dvojici vychytralých podvodníků vydávajících se za zeměměřiče. V zákonech obou států jsou rozdíly, například v tom severním se smrt v přestřelce považuje za vraždu. Hranice se tu virtuálně pohybuje na sever či na jih v přímé souvislosti s výší úplatků, dokud vše nevyřeší barman McCormick. Pokud se vám v předchozím popisu něco nezdá, pak máte pravdu. Ale Texas–Kansas se docela dobře rýmuje. Snad nám to Oklahoma, která leží mezi těmito dvěma státy, promine…
3. Jsem dítětem doby poúnorové, a protože soudruzi hledali třídního nepřítele, objevili jej ve fantastice a především ve westernu. Hezky to zobrazili ve filmu Smrt v sedle, ale ten nátlak mi už tehdy připadal jaksi nepřirozený a zdálo se mi, že jde spíš o parodii. A pak přišly filmy, jako třeba Velká země, Sedm statečných, V pravé poledne, a také Limonádový Joe. Ukázalo se, že western nemusí být jen brak, ale i velké umění. Já byl odchován Vaskou Trubačovem, a tak jsem musel během dospívání měnit názory. V tomto ohledu platí, že mayovky nelze považovat ani tak za westerny, jako spíš za pohádky, ale to málo, co vyšlo, jsem četl pořád dokola. Literární westerny k nám dorazily později, především díky edici Karavana, a tak jsem mohl číst díla amerických autorů, jako jsou John Fenimore Cooper, Zane Grey, Thomas Mayne Reid, Joseph Altsheler nebo Jack Schaefer. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu také westerny psát, ostatně to období už je pryč, a jak se zdá, westerny i z pultů knihkupců zmizely.