Sázky vyšší než kdy dřív

Na rusko­-ukrajinských hranicích opět stojí ruská armáda v plné pohotovosti. Na samém konci roku se sice po skončení rozsáhlého cvičení z Krymu začala stahovat část výsadkových jednotek, to ale nejspíš nic neznamená. Na rozdíl od loňské krize (viz A2 č. 9/2021) se zdá, že nyní je situace vážnější. V polovině prosince Moskva zveřejnila návrh bezpečnostních záruk, které žádá od Spojených států a Severoatlantické aliance. Požadavky ruské strany jsou ovšem tak dalekosáhlé, že je jejich adresáti sotva mohou přijmout. Vladimir Putin mimo jiné chce, aby vojáci NATO nesměli trvale působit v zemích, které do roku 1997 nebyly členy aliance – což se týká řady středoevropských zemí včetně Česka, Pobaltí, ale třeba i neutrálního Švédska, které takový zásah do své suverenity obratem odmítlo.

Rusko jako by dělalo všechno pro to, aby atmosféru napětí co nejvíce vystupňovalo. Putin se během své výroční tiskové konference 23. prosince k tématu Ukrajiny opakovaně vracel a mluvil o hrozbě, kterou Západ pro Rusko představuje. Výhružná prohlášení ruských představitelů střídají zprávy o zkouškách nových zbraní, třeba hypersonické střely Zirkon, a ruská státní televize mezitím přesvědčuje diváky, že válka je celkem obyčejná věc, které se dřív nebo později nevyhneme. Něco jako vytržení bolavého zubu.

Bezohlednost a ochota riskovat

Putin zřejmě chce využít příznivé ­situace dané souběhem několika faktorů. Ruské hos­­podářství je v posledních letech poměrně stabilní, valutové rezervy vzrostly, zemní plyn, který Rusko vyváží, je dražší než kdykoliv předtím, opozice už neexistuje a nezávislá média v podstatě také ne. Pozornost Američanů se upírá na Čínu a svět nadále sužuje pandemie. Signálů toho, že ruské záměry jsou skutečně vážné, je celá řada. Ruský zpravodajský server Meduza (sídlící v lotyšské Rize) přišel 22. prosince s investigativním článkem o vzrůstající aktivitě ruských soukromých vojenských společností, které hledají nové zájemce o službu na Ukrajině. Americký expert na kyberbezpečnost Dmitri Alperovitch tvrdí, že v posledních měsících se vystupňovaly ruské kybernetické útoky proti ukrajinským cílům – včetně bezpečnostních složek. Jde však o víc než o okamžitý kalkul. Politolog Alexandr Baunov z moskevského Carnegieho centra se domnívá, že Putin, který problematice rusko­-ukrajinských vztahů letos věnoval rozsáhlý esej, chce ukrajinskou otázku vyřešit do konce svého funkčního období v roce 2024. Vztahy s Ukrajinou prý považuje za „součást svého historického poslání“. Tento scénář možná není příliš objevný, zato je ale pravděpodobný. Další vývoj bude záležet na zdaru lednových rusko­-amerických jednání. Putinovo prohlášení z 26. prosince, že „odmítnou­-li nám USA a NATO poskytnout bezpečnostní záruky, bude naše reakce záležet na tom, co navrhnou naši vojenští experti“, každopádně nezní příliš povzbudivě.

Diskuse o tom, co vlastně můžeme od Ruska v nejbližší době očekávat, jsou čím dál tím vyhrocenější. Jejich atmosféru vystihl někdejší profesor válečných studií na londýnské King’s College Lawrence Freedman, jenž na Twitteru napsal, že analytici, kteří považují ruskou invazi na Ukrajinu za pravděpodobnou, se nevyhnou – pochopitelně nespravedlivému – obvinění ze šíření proruské propagandy, protože „prosazují politiku ústupků“. Skeptici jsou zase „naivní, neboť podceňují Putinovu bezohlednost a ochotu riskovat“. Úmysly aktérů mohou být různé, nebezpečí však podle Freedmana „neleží v záměrech, ale v situaci. Vlastností krizí (a válek, které na ně navazují) je to, že se rády vyvíjejí v rozporu s původními očekáváními a řídí se vlastní dynamikou, která vede k nezamýšleným (a často ničivým) následkům.“

Nárazníková zóna

Příkladem „šiřitele ruské propagandy“ mezi americkými pozorovateli je třeba Samuel Charap, který se Ruskem zabývá v analytickém think tanku Rand Corporation. V listopadu napsal pro zpravodajský server Politico komentář, v němž dokazoval, že pokud Západ není připraven kvůli Ukrajině podstoupit otevřenou konfrontaci s Ruskem, měl by Kyjevu důrazně doporučit, aby s Moskvou dále jednal na základě minských dohod – jakkoli je ukrajinská strana považuje za nepřijatelné. Na sociálních sítích tím pochopitelně vyvolal bouři nevole. Jestliže ale ruský útok skutečně hrozí a NATO se Ukrajinu nechystá bránit, je vhodné vybízet k další eskalaci, jejíž následky nakonec neponese nikdo jiný než Ukrajinci?

Analytici, kteří o možnosti ruské invaze pochybují, někdy argumentují tím, že Putin se víc než čehokoliv jiného bojí porážky. Ruská novinářka Julija Latynina na stránkách nezávislého deníku Novaja gazeta vysvětluje, že „hlavním a fundamentálním problémem této války je, že se dá prohrát“. Vpád na Ukrajinu by se podle ní podstatně lišil od hybridních válek, v nichž se Rusko angažuje prostřednictvím dobrovolníků či žoldnéřů soukromých vojenských společností. Nasazení stotisícové pozemní armády by se na rozdíl od bleskové anexe Krymu zcela jistě neobešlo beze ztrát. Otázkou ovšem je, nakolik reálný je závěr, k němuž Latynina dospívá. USA a Evropa se prý mohou buď leknout a „zahájit dialog“, nebo Rusku důrazně vysvětlit, že „pokud Kreml vyvolá válku, poskytnou Ukrajině vojenskou pomoc v takovém rozsahu, který učiní vojenské vítězství Kremlu nemožným“. Vzhledem k množství ruských jednotek by ale pouhé dodávky vojenského materiálu úspěšnou obranu Ukrajiny nejspíš nezaručily.

A je zde ještě jeden aspekt. Ano, Putin je Ukrajinou zjevně posedlý, ale jak vysvětluje ruský politolog Baunov, jako neutrální a dvojjazyčnou zemi, která by tvořila „nárazníkovou zónu“, mezi Ruskem a zeměmi NATO, by Ukrajinu chtěla vidět každá ruská vláda. Současné jednání Kremlu je podle něj sice „bezprecedentní“, ale o bezpečnostních otázkách obsažených v posledních návrzích Rusko hovoří už od devadesátých let. Se zřetelem k budoucnosti bychom se tedy měli ptát, jak by vlastně mohl vypadat takový vztah Ruska, Ukrajiny a Západu, který by vyhovoval všem zúčastněným.

Autor je ukrajinista.