Krutý prsten duše

Hrob

„… pro sebe hrob si vykopám,

své jméno vytesám si tam

a taky všechny strázně své!“

 

V zeleném pohledu tvém zvolna mizím –

netečný ke všemu a ledový,

tvůj úsměv mrazivý je pro mě cizí

a každý dotek – těžké okovy;

s vodou i popel piji v teplých doušcích

bez nářku, bez žalu a bez zloby:

okamžik k útěku mě zaklíná –

v dálce je kámen, mech a pustina.

 

V tajemné dálce na mě hrob můj čeká

– ni cypřiše, ni vrba smuteční –

v náhrobní kámen sám si budu tesat

své jméno, příběh lásky spolu s ním,

své bědné lásky…

Strmí dálka slepá.

Syrových hlubin těžké mlčení.

Krvavý měsíc zmírá – čtvrtá čtvrtina –

kol kámen, kosti, mech a pustina.

 

Savonarola

Smetánka společenského bontonu. Honorace senzačních skandálů. Vypískaná svita posvátného řádu. Garda zákonné loupeže.

Čistí přečistí

hladcí

naleštění

vycídění

bílí –

bílí bělogvardějci.

Žreci Mamonu. Obdivovatelé Molochovi. Zbož­­ňovatelé mrtvého svědomí. Hrdinové prodejných objetí. Rytíři manikúry a pedi­kúry. Šampioni dobročinných bálů.

Snob.

Mob.

Mops. Mopslík.

Agenti kupčící s veřejnou bezpečností. Krasořečníci svrchovaných národních zájmů. Rekové konstituce. Žluťáčtí detektivové tisku. Bohatýři spekulace. Drabanti pogromů. Argonauti akcionářských bank. Apoštolové opravdové vůle lidu.

Život je sen.

Pravda je pouze na nebi.

Zem je černá.

Trikolóroví rapsódi mrtvé doby. Conquistadoři civilizace. Husaři kořisti. Legální legáti míru.

Pretoriáni hanebnosti.

 

Apokalypsa

I.

Vlasatice zelená jako šílenství – rozcuchaná, strašlivá – přelétá po obloze. Tisíce padajících hvězd – smršť purpurových zrnek síry se řítí z nadhlavníku dolů nad zhyzděnou tváří Země; černé útesy skalisek oněměly hrůzou; voda v hloubi zeleného močálu začíná hořet; podzemní bubny hluše duní; sopky vrásní plochou kůru okolní krajiny; chybí neklid půlnočního času.

Ovčáci v kyprých pastvinách bijí čelem o zem. Psi ve vsích pohroužených do spánku vyjí k nočnímu nebi. Vyděšená stáda se hrnou ven přes ztemnělé nivy. Kohouti v dálce troubí na poplach.

O půlnoci kostelní zvon začíná bít ze sna – a vzápětí umlká.

Proražené dno Všehomíra – temného a němého – zeje prázdnotou.

Hluboko v lůně černých mraků rodí se krvavá luna…

 

II.

V hodinu, kdy se mohutná lidská vlna giganticky a hrozivě převalí přes budovy, přes střechy, přes věže: ó, rachote a třeskote trámů a střešních tašek pod její tíhou.

A mocný řeve posledního přílivu.

A zoufalý, zděšený křiku: Vzpoura!

Stavíme barikády: bedny, sudy, balíky papíru: ó, praskote neklidných svalů – barikády s vlajícími rudými prapory.

Opuštěné tramvaje a automobily stojí vyděšeně uprostřed liduprázdného bulváru s široce rozevřenýma prázdnýma očima. Před dveře velkých obchodů s hřmotem rychle padají těžké rolety. Z oken vyšších pater plaše vykukují zvědavé tváře roztomilých služtiček.

Vysoko ze střech štěkají neohrožené kulomety: závratné víření – davy, eskadrony, děla, obrněné vozy – po ulicích, na náměstích, na dvorech…

Drkotají hrozivá zubiska kulometů.

Výbuch. Panické plameny rozevlávají hřívu.

Smrt.

Ticho.

Naproti gardovým kasárnám, náhle: dvě hrozivé řady střelců s rudou páskou na ruce.

Salva.

Furioso.

 

III.

Přelud stanul před námi s příšernou tváří Medúzy.

Podzimní uragán bičoval stěny deštěm, listím a šedým krupobitím. Slavnostně pochodující holínky se vbrodily do krve. Zazvonily šavle úderem do rudých lebek. Fugasy vybuchly na nepožatých polích. Kolem blátivých cest se vztyčily němé šibenice. V dálce – hořící vsi.

Šílené probuzení.

Noc padla černá jak náhrobní kámen. Kraj rozprostřený do šíře ztichl – poset kupkami čerstvé prsti. Bez kříže.

Nízké topoly splétají holé větve.

Zazářil reflektor a mrštil portrétem ministerského předsedy na temné plátno nebe.

Svědomí zlověstně zatleskalo.

 

Invalidé

Za velikým, čistě prostřeným stolem sedí ne­­hybná lidská koule v modrobíle pruhované košili. Rukávy visí prázdné: bez rukou. Místo kalhot krátké vaky: bez nohou. Límec košile zdobí brunátný míč: hlava bez očí, bez nosu, bez uší. Jen dva zarudlé důlky vpředu, jakýsi temný otvor pod nimi a o kousek níž – dvě řady obnažených zubů.

V rohu stojí lékař v dlouhém bílém plášti. Prohlíží snímky a červenou tužkou rychle maluje prsty na uši, obočí na rty, nohy na hlavu.

Protáhlou chodbou s pestrými čtvercovými dlaždicemi poskakují velké živé míče. Lidské míče. Lidé bez nohou. Chodí po rukou v hlučném, neuspořádaném proudu. Protáhlé bezbarvé tváře se strnulým úsměvem v očích.

Na holé stěně visí veliký portrét cara. Dva hrdí generálové po jeho obou stranách. Tři portréty ve zlatých rámech s trikolórami. Trikolóra se nervózně chvěje v hluchém unisonu s bubnovou palbou, třeskem výbuchů min a tříštivých granátů.

U protější stěny je v mlčenlivém špalíru srovnáno 18 párů berlí a čtyři dřevěné nohy.

Hodiny v hloubi chodby naléhavě odbíjejí 12.

 

Smrt

Večerní davy na chodnících. Pod studeným kýcháním olověného zimního nebe. Nekonečný černý déšť. A žluté sliny elektrických lamp: stékají dolů po mokrých chodnících a pletou se chodcům pod nohy.

Na náměstí u protější zdi stojí v řadě jeden za druhým stíny kočárů s nehybnými drožkáři na kozlíku. Rychlé šmouhy prolétávajících aut a náhodné odlesky mokrých deštníků rozetnou občas obraz.

Na všech rozích vyvolávají uprostřed černého proudu publika kameloti s těžkým stohem novin pod paží. Starci v krátkých, na loktech děravých kabátech, ženy ve velkých roztrhaných křápech, rozšklebených od okrajů chodníků přímo proti křiklavým výkladům obchodů. Bída předměstských uliček hanby. Proletáři.

Hladem vysílenými hlasy vykřikují:

„Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová zabiti při pokusu o útěk.“

Večerní davy – černé pod žlutými slinami elektrických lamp – rozlévají se v sveřepém úsměšku po mokrých chodnících Postupimského náměstí.

 

* * *

Mrtvolně zelená, zhroucená leží

luna, jež ulehla nad bílý práh.

Do ní je vepsán tvůj trýznivý, přízračný znak

a v lunném ledu tu nad prahem leží

odvážný obraz, jejž zastírá zloba a tma.

Ledová luna tu leží.

Podzimní hřbitovy zejí –

osleplá okna a zmrtvělé dveře:

podzimní hřbitovy zejí –

zhynulí ve vodách předkové bledí,

krášlí je ohně a smrt a s ní hvězdy.

Podzimní hřbitovy zejí –

ve mžiku nože svit kol světa zakroužil –

pojednou probleskl v dalekých zornicích.

Ve mžiku nože svist v temném snu zakroužil –

půlnoční vítr ho se svistem odnáší:

krvavá dlaň tane v bezbarvých paprscích,

zlověstně zvedá se nad bílou zdí.

Ledová luna tu leží.

 

Z bulharštiny přeložili Marcel Černý, Dana Hronková, Ludmila Kroužilová a Vendula Suchá. Knižní výbor z autorova díla chystá k vydání nakladatelství Dybbuk.