Rozlišení aktivní versus aktivistický prezident vstoupilo do české debaty díky kandidátskému projevu Václava Klause v roce 2003. V podstatě všichni naši dosavadní prezidenti se v nějakém ohledu zařadili do druhé, Klausem jednoznačně pejorativně pojaté kategorie. A zvlášť závěrem svých mandátů ji v podstatě vyplnili tím nejhorším, co se dalo v daném okamžiku udělat: Václav Havel svou účastí na Dopisu osmi, jímž podpořil válku v Iráku, Klaus zase účelovou amnestií, která se stala cynickou tečkou za „českou cestou“ ekonomické transformace. Jen u Miloše Zemana podobné „poslední hurá“ dost možná překazila válka na Ukrajině. Že na tuto pseudodichotomii přistoupil v jednom rozhovoru i dnes již úřadující prezident Petr Pavel, není právě uklidňující. Pokud jde o milníky Zemanovy politické dráhy, žádný z nich vlastně nesouvisí s výkonem prezidentské funkce. Jakkoli toho Zeman během dvou mandátů zvládl hodně, opravdu zásadní momenty, které ovlivnily českou politiku a společnost, přišly mnohem dřív. Prvním z nich byla opoziční smlouva v roce 1998, která se stala základem proměny ČSSD ve stranu šíbrů a podílela se na poklesu důvěry v demokracii jako takovou. Dalším byla zmíněná prezidentská volba v roce 2003. Většina sociálnědemokratických zákonodárců pro Zemana nehlasovala a tato zrada udělala z muže, jenž nikdy neoplýval velkorysostí, mstící se monstrum. Pokud bychom z toho chtěli vyvodit nějaký závěr, asi by to byl velký význam zhrzenosti v české politice.