Smrt člověka bývá událost, jež vybízí primárně k truchlení, nikoli k oslavám. Upírali byste ale někomu právo radovat se kupříkladu z úmrtí Adolfa Hitlera? Zdá se, že v případě lidí, o jejichž zločinném charakteru takřka nikdo nepochybuje, jsme schopni oslavování jejich skonu přejít bez mrknutí oka. Problematičtější je to u kontroverzních postav, které jsou obdivovány i nenáviděny početnými zástupy lidí. Když třeba v roce 2013 zemřela Margaret Thatcherová, nemálo Britů jásalo. Symbolem odchodu této konzervativní političky se stala píseň Ding­-Dong! The Witch Is Dead, v níž se zpívá: „Radostná zpráva se rozšířila po městě, / radostná zpráva, že ta stará zlá čarodějnice je konečně mrtvá.“ Skladba z filmu Čaroděj ze země Oz se 74 roků po svém vzniku dokonce vyšplhala na druhé místo singlové hitparády, ozývaly se však i četné hlasy, které spontánní antikonzervatistickou kampaň označovaly za neuctivou. Může se ale někdo divit, když šlo o bývalou premiér­ku, jejíž sociálně necitlivá politika měla na svědomí tolik zničených lidských životů? Rozporuplnou osobností byl i nedávno zesnulý Silvio Berlusconi, mediální magnát a nejdéle sloužící ministerský předseda v poválečné Itálii. Při odchodu politika, který dlouhodobě rozděloval společnost, se dá předpokládat, že část Italů bude truchlit, zatímco jiní pocítí úlevu. A těžko někomu zazlívat i neskrývané projevy radosti. Vrcholně nevkusné je ale vyhlášení státního smutku v den expremiérova pohřbu. Za posledních pětadvacet let jsem se potkal s řadou Italů a při našich konverzacích jsme se pochopitelně dostali i k politice. Když přišla řeč na Berlusconiho, z jejich reakcí byl většinou cítit stud. Určitě se museli stydět i 14. června, pokud viděli přenos státního pohřbu z milánské katedrály. Politik, který měl za sebou spoustu skandálů a více než dvacet soudních procesů, byl podle milánského arcibiskupa „člověkem toužícím po životě, toužícím po lásce, toužícím po radosti“. Naštěstí se styděli naposledy.