„K matkám, stejně jako k záporným hrdinům, je třeba být něžný,“ napsala ve svém románovém debutu Osiřelec polská prozaič­ka a psycholožka Mira Marcinów. Tento slabikář mateřského jazyka inicioval téma, které se věnuje matkám a dcerám, jež píší o matkách, mizení starých žen a neutěšeném dětství. Některé dcery chtějí do svých matek znovu ulehnout jako embrya, nebo se přímo promění v buclatou matrjošku, jiné se rozhodnou být „ne­matkami“ a v selhání nacházejí jedinou možnost svobody. Dcery zaklínají matčin smutek, oplakávají její smrt, pozorují její odcházení, děsí se nesnesitelné blízkosti. Mateřská láska a péče už není automatická a bezpodmínečná a proces osvobozování od matky je vyčerpávající a náročný; mateřství se jeví jako monstrózní a strašlivé. Podobně jako v babylonském mýtu vzniká z rozporcovaného nestvůrného těla bohyně Tiámat celý svět, ze zaříkávání ztracené, nepřítomné, mizející či odmítané matky se rodí spisovatelky. „Jaké jsou matky? Matky jsou unavené. Hlavně staré matky, mrtvé matky a mladé matky.“ Čtení o matkách, mateřství, matrofobii a dcerách v současné literatuře nebude něžné ani příliš optimistické. A to ještě připojíme obavy úzkostných otců a v recenzi čísla úvahy o zrušení rodiny a mimo hlavní téma čísla pak uhelnou reportáž z Horního Slezska nebo re­flexi žalozpěvů lidí poznamenaných válkou na Ukrajině. Nadcházející dušičkovou temnotu a podzimní sychravost vám alespoň zpestříme problematikou brazilského zadku.