Co vás vedlo k založení spolku Občina, který se vymezuje vůči k tomu, jak u nás bývají architektura a design obvykle prezentovány?

Nela Kuhnová: V českém prostředí se architektura i design často vnímají hlavně jako objekty – skrze jejich formu, materiál či vizuální stránku. Nám ale chyběla platforma, která by upozorňovala na to, co stojí za samotnými výstupy: myšlenkové, společenské a kulturní souvislosti, procesy i vztahy, které je formují. Proto jsme s Emmou Štifterovou, jež se stejně jako já věnuje designu, a Karolínou Pláškovou, která se pohybuje v prostředí architektury, založily Občinu. Nechceme se soustředit jen na prezentaci výsledků, ale také otevírat širší diskusi prostřednictvím výstav, přednášek, komentovaných procházek nebo workshopů. Věříme, že architektura a design nejsou jen o tom, jak něco vypadá. Důležité je i to, proč a jak co vzniká a komu to slouží.

Karolína Plášková: V Česku jsou architektura a design typicky prezentovány jako autorské výstupy, a přitom chybí – a vlastně ani není moc umožněna – odborná kritika. Tu­hle roli by podle nás měli zastávat právě kurátorky a kurátoři. Chceme být mezičlánkem, který analyzuje tvorbu, dává ji do kontextu dalších oborů a praxí a srozumitelně ji prezentuje. Oborové výstavy totiž pro širší veřejnost nejsou příliš srozumitelné.

Jak toho chcete dosáhnout?

NK: U nás se často opomíjí umělecký nebo kurátorský výzkum, který se bere jako něco automatického a ani nebývá honorovaný, zatímco v zahraničí je to stěžejní a placená součást projektů. My bychom se právě na výzkum chtěly cíleně zaměřit a tento proces pak představovat na výstavách. Nechceme ukazovat jen výsledky nějaké činnosti, ale spíše to, jak o určitém problému přemýšlíme a co nás na něm zaujalo.

KP: Architektura se často prezentuje pomocí půdorysů nebo architektonických výkresů, které nejsou pro laiky moc čitelné. Anebo se využívají fotografie, které jsou do nějaké míry očištěné od reality, adorují materiálovou podstatu, ale úplně pomíjejí, jak dotyčná stavba funguje, jak a kdo ji využívá či jak komunikuje se svým okolím. A totéž myslím platí i o designu. Existují ale i jiné možnosti, například videa a instalace, které lépe zprostředkují dojem z místa. Také samotná instalace výstavy může být ztvárněním tématu. Kromě toho projekty můžete prezentovat skrze diskuse a workshopy…

NK: Chtěly bychom vytvářet multimediální instalace, které člověka na dané téma naladí, zapojovat příběhy aktérů, rozhovory s lidmi, kterých se projekt týká, a ukazovat různé perspektivy, nejen pohled těch, kteří navrhují.

Několikrát jste použily slovo výzkum, který si obvykle s uměním či vystavováním nespojujeme. Jak tento pojem chápete, co si máme pod kurátorským výzkumem představit?

NK: Je pravda, že slovo výzkum si většinou spojujeme spíš s vědeckým prostředím. Kurátorský výzkum je v našem pojetí spíše systematickým zkoumáním, které zahrnuje rozhovory s lidmi a mapování jejich zkušeností. Je to ale také studium a navazování na už existující myšlenky, které lze vztáhnout k současným problémům. Občinu chápeme jako platformu, kde se můžeme potkávat s lidmi, kteří mají podobný zájem, a díky níž můžeme jejich práci i přístupy zpřístupňovat širšímu publiku.

Na vaši činnost by se dala použít floskule o „překračování hranic“ architektury…

NK: Pochopení současného světa bezpochyby vyžaduje nějakou formu interdisciplinární spolupráce, i když to u nás ještě není úplně samozřejmé. Často se s Karolínou o něčem bavíme a zjišťujeme, že já to považuju za designérské téma, kdežto ona za architektonické, a pak si říkáme, jestli je to vůbec nutné striktně rozlišovat.

KP: Pro témata, kterým se obvykle věnuje architektura, je hodně důležitý sociologický, geografický, antropologický nebo historický přístup, stejně jako pohled práva nebo ekonomie. Přijde mi, že někdy si architekti určitá témata přivlastňují, ačkoli se jim věnuje mnohem více oborů a ideálně by spolu měly spolupracovat. My bychom chtěly do našich akcí zapojovat i odborníky a odbornice z jiných disciplín a plánujeme spolupracovat i s umělkyněmi a umělci, protože si myslíme, že umění je jedním z užitečných nástrojů, jak konkrétní témata vysvětlovat a přibližovat společnosti. Jde o to, že prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje nás všechny, a proto nechceme architekturu a design představovat jako něco exkluzivního, jak se to často děje.

Chystáte se oslovovat i architektky a architekty, kteří se věnují exkluzivní tvorbě, anebo naopak spolupracovat s laickou veřejností?

KP: Mně přijde relevantní udělat třeba výstavu o místotvorbě, která se nějakým způsobem vztahuje ke včelám, a označit to za architekturu. Tedy používat tradiční pojmy, ale nabourávat představu o tom, co vlastně znamenají, a přicházet s něčím nečekaným. Spolupráci s laiky primárně v plánu nemáme, ale do budoucna to nevylučujeme, obecně nás experimentování s formáty a způsoby práce láká. Někdo mi říkal, že jsme taková česká Spolka. Spolka se ale do velké míry věnuje i praktickým urbanistickým projektům, participaci a komunikaci územního plánování nebo rozvojových projektů. My takové ambice nemáme.

NK: Chceme nabízet materiály k přemýšlení, seznámit návštěvnictvo s určitým tématem nebo místem, představit ho ve srozumitelné a vizuálně atraktivní formě a nechat na každém, co si z toho vezme. Chceme být kritická platforma – ale kritická zejména ve vztahu k tradičním kolonkám.

Občina vznikla na začátku září 2025. Máte už naplánované nějaké konkrétní akce?

KP: Devátého září otevíráme v Kafkárně – Centru pro umění a ekologii UMPRUM naši první výstavu, spoluvytvořenou právě s kurátorkami ze Spolky, která prezentuje hnutí a přístupy za „hranicí“ architektury. Slovo hranicí dávám do uvozovek, protože pro nás to architektura je, ale mainstream by to za architekturu nepovažoval. Proto také kurátorky operují s termíny jako feministická nebo inkluzivní místotvorba. Představené přístupy dávají prostor vylučovaným skupinám, jako jsou romské nebo dlouhodobě chudé rodiny a lidé bez domova, ale i mimolidským aktérům – třeba zmiňovaným včelám.