Je paradoxem, že ke své nejznámější a nejkontroverznější knize se Jan Tesař nehlásil. Z hlediska práva možná nikoli pirátské, každopádně však neautorizované vydání textu napsaného roku 1989 se v knihkupectvích poprvé objevilo v roce 2000 a vyvolalo jak vlnu zájmu, tak bouři nevole. Občas se zapomíná, že podtitul Mnichovského komplexu zní Příspěvek k etologii Čechů a že titulní „komplex“ je jedním z jejích identifikačních znaků. Palčivost „Mnichova“ coby národního traumatu ovšem šestatřicet let od vzniku Tesařova textu a skoro devadesát let od nechvalně proslulé dohody značně zeslábla. Edvard Beneš je dnes viněn spíš za únor 1948 než za rok 1938, a pro někoho ještě spíš za podíl na vyhnání českých Němců. Zrada Západu, spojená v učebnicích české literatury provždy s neblahým zvonem, je pozapomenuta. Sověti jsou interpretováni jako expanzivní síla, jejich osvoboditelskou úlohu z roku 1945 přepsal rok 1968 a jednoznačně pozitivně ji dnes artikuluje vlastně jen antisystémová opozice. Německo je hospodářským motorem Evropy. Zbyly nám z Mnichova vůbec ještě nějaké komplexy?

To je pak ta zrada

Jádro mnichovského komplexu spočívá v podstatě v tvrzení „měli (či chtěli) jsme bojovat, ale oni nám to neumožnili“. Tím, kdo nám nedovolil se bránit, může být jednou celá politická reprezentace, podruhé Beneš, potřetí „sladká Francie“ a „hrdý Albion“, a často všichni dohromady. Tesař přichází k tomuto gordickému uzlu patřičně vyzbrojen a rovnou tne do živého: „Údajný problém ‚kapitulovat, nebo bojovat‘ (…) vůbec není autentickým historickým problémem.“ Ve skutečnosti totiž, tvrdí Tesař, Češi bojovat nikdy v úmyslu neměli, nebo se přinejmenším na skutečný boj nikdy pořádně nepřipravovali.

Pověstné československé opevnění, na něž se dodnes jezdí dívat české rodiny („Hele, mámo, řopík!“) a nadšenci jeho části rekonstruují do podoby krásnější, než měly ve třicátých letech, bylo podle Tesaře dílem nehotové, dílem vojensky nefunkční, každopádně by sotva mohlo splnit naděje do něj vkládané. Nedostatečné byly podle něj i strategické plány pro případ napadení a schopnost české armády čelit německým jednotkám déle než v řádu dnů byla s ohledem na její stavy a výzbroj vyložená pohádka.

Tesař tak v zásadě tvrdí, že potenciálně efektivní obrana Československa se během třicátých let, kdy bylo čím dál tím jasnější, že k napadení republiky může dojít, nepřipravovala způsobem, který by byl alespoň dostatečný. Nejen prvorepubliková politická elita, ale v podstatě národ jako takový se spoléhal na své západní spojence. „Francie nás ubrání! Že se jí do toho nechtělo, to je pak ta zrada,“ konstatuje lapidárně Tesař. Obě mobilizace roku osmatřicátého představovaly podle jeho soudu „cynickou hru vlády s nadšením národa“, kterou ovšem umožnily jeho „vkořeněné vlastnosti“. Navíc ani „otřesná zkušenost mnichovská“ v tomto národě nevzburcovala odpor, který by „zabránil opakování téhož divadla v jiných kulisách o třicet let později“.

Vinou blbosti a lenosti

Tesař tu přichází s vlastní variací motivu zlomené páteře, na kterou jsme znovu doplatili v roce 1968 (a podle mnohých už i v roce 1948). Odmítá ji však odvozovat výhradně od ro­­ku 1938, dělat z ní důsledek jediné události a vinu za ni přičítat výhradně několika jednotlivcům. Pokud došlo na nějaké lámání páteře, pak jsme si ji zkrátka zlomili kolektivně a snaha hledat obětní beránky (Beneš) to jen potvrzuje. V tom spočívá Tesařova „etologie“, tedy jakási národní charakterologie Čechů, a je to český národ víceméně en bloc, kdo je v Mnichovském komplexu cílem Tesařova – v tomto případě nejen nabroušeného, ale také velmi jedovatého – pera. Láteření na českou „blbokracii“, hořké volání „také toto jsou Češi! Právě toto jsou oni“ či pochmurné konstatování „Čím míň se tu opravdu válčí, tím krvelačnější básničky se píší, čím míň ochoty jít do žalářů (a čím míň jsou těžké), tím zvučnější rýmy o popravčích kolech“ – v tom všem jsou nicméně mnohem víc než ozvěny Mnichova slyšet ozvěny roku 1969.

V roce 1966 Jan Tesař své vlastenectví vymezil jako „pocit odpovědnosti, jehož člověka nikdo nezbaví – nikoli tedy štěstí, hrdosti či zalíbení“. Dá se říct, že v Mnichovském komplexu je tento výměr daleko překročen. Kniha je plodem hořkosti a rozčarování z českého národa, zejména z jeho elit, ale nejen z nich, které je artikulováno o to nesmlouvavěji, že jde o soukromý text, který autor nezamýšlel pro širší publikum. I tam, kde čteme o československých pevnostech a Benešově diplomacii, je znát, že je zároveň řeč o letech 1968 a 1969 a o následné normalizaci.

Klíčový je z tohoto hlediska závěr Mnichovského komplexu, v němž Tesař mluví o normalizaci jako o příležitosti, kdy se mohli občané Československa „za malých obětí“ postavit na odpor. Tuto příležitost podle něj ovšem Češi a Slováci „pohřbili vinou rozkladné, demobilizující, nihilistické filosofie, také Patočkovy, a vinou blbosti a lenosti disidentů, tupě vzdychajících po Vůdci ve chvíli, kdy Alláh před jednoho každého postavil úkol svobodně a na vlastní odpovědnost jednat“.

Mnichovy dnešních dnů

Jestliže lze říct, že druhdy žhavý cejch Mnichova už na pomyslné kůži českého národa vybledl, o to silněji se vrací od roku 2022 jeho mezinárodní ozvěna. „Mnichov jako memento bývá čas od času citován i mimo kotlinu českého myšlení a znamená pak zpravidla banální připomínku, že ustupovat agresorovi se nevyplácí,“ psal Tesař v roce 1989. V posledních měsících se zdá, že mnichovská paralela opět nabývá na aktuálnosti. Podobné aktualizace jsou ale vždycky ošemetné. Nejen kvůli tomu, že je otázkou, zda je možné chápat konkrétní historickou konstelaci coby paradigmatickou, ale i proto, že v tomto případě narážíme na výlučnou roli, kterou nacistické Německo sehrává v naší politické imaginaci. Mnichov totiž není jen běžnou zápletkou o tom, jak si větší země vykupují klid „obětováním“ země malé, ale o součást vzestupu paradigmatického politického zla. V tomto smyslu představuje jen jeden z kroků po schodech do pekla. Stejně dobře je možné se ptát, zda by válka byla kratší, či zda by bylo možné jí zabránit vůbec, kdyby se zakročilo při anšlusu Rakouska nebo při remilitarizaci Porýní…

Skutečně fundamentální je Tesařem položená otázka, co tomuto zásahu bránilo, a tedy proč „není maličkost vzít na sebe ve 20. století před veřejností odpovědnost za válku“. Tesař v tom, zcela správně, vidí „vážný“, ba dokonce „mravní“ problém demokracie: „Smí demokratický předák manévrovat k válce proti zřetelně vyslovené vůli většiny svého obyvatelstva, smí poslat na smrt právě ty, kteří to jednoznačně odmítají, a za věc, kterou oni nepodporují?“ Tento „mnichovský“ problém se nám vrací v souvislosti s válkou na Ukrajině. Ten, kdo zavede národ proti jeho vůli do války, třeba objektivně nevyhnutelné, bude stejně nevyhnutelně v demokracii vnímán jako tyran. A mohlo by to být vůbec jinak, když poválečné velmoci zrušily význam evropských mocností a připravily je o jejich válečnické ctnosti (ctnosti pochopitelně často dost odpudivé)?

Čím dál se nacházejí od frontové linie, tím méně se evropským národům chce bojovat, a nadšeny nejsou ani představou větších vojenských výdajů. V tom se meziválečná situace příliš neliší od té dnešní, jen roli velmocenské záštity převzaly Spojené státy, i když se v poslední době zdá, že tato záštita možná nebude po ruce, půjde­-li do tuhého. Proto se nevyhnutelně musíme spoléhat na diplomacii, vedenou však týmiž Spojenými státy, protože diplomacie nezaštítěná silou v dějinách málokdy něco zmohla. A tak východoevropská dilemata mají zase jednou světový rozměr, což ovšem pohříchu není důvod k oslavě.