Již od dětství, které jsem prožila v malé vesnici na jihu Slovinska v sedmdesátých letech, jsem byla obklopena lesy. Naše rodina „vlastnila“ lesy po celé generace, můj otec a sourozenci studovali lesnictví a moje babička byla ve vesnici známá svými bylinkářskými schopnostmi. Můj otec byl jedním z výzkumníků nedalekého pralesa Pečka, velmi zvláštní rezervace, ve které rostou majestátní jedle a buky. Lesy pro nás tehdy nebyly strašidelnými místy, kde se člověk může ztratit, nebo dokonce zemřít. V průběhu dějin lesy poskytovaly nepřeberné množství potravy a přírodních zdrojů: bobule, ořechy, houby, bukovou šťávu a také zvířata. Lesy byly vždy svého druhu útočištěm, a to jak pro lidi, tak pro ne­-lidi. Během druhé světové války lesy chránily jugoslávské partyzány, kteří bojovali za svobodu proti okupantům. Partyzáni v lesích stavěli nemocnice a školy, tiskli knihy, a dokonce organizovali umělecké produkce, protože jim lesy poskytovaly úkryt a utajení. Mezi lesy a partyzány panovala zvláštní soudružnost; není náhoda, že slavná partyzánská hymna začíná slovy: „Po lesích a horách / naší hrdé země / pochodují partyzánské oddíly / a šíří slávu boje!“

Asi před deseti lety, na místě od Slovinska velmi vzdáleném, strávila spisovatelka Arundhati Roy nějakou dobu „putováním se…