Kriminální thriller Černý kos prozaika Jiřího Klečky se odehrává jednak v osmdesátých letech na Ostravsku, jednak v roce 2023 v různých českých městech. Na přebalu se dočteme, že příběh je „vzdáleně inspirovaný skutečnými událostmi“. Autor kdesi prohlásil, že je děj smyšlený z 95 procent a že jej k němu přivedla fotka sochy dvou chlapců, kterou viděl na internetu. Tuto sochu do své knihy vložil a kupodivu vypadá z 95 procent stejně jako ta v kalifornském Mercedu. Klečka totiž využil známý příběh pedofilem uneseného chlapce Stevena Staynera, udělal z něj Tomáše Toufala, a snad aby nebyl obviněn z pouhého přepsání případu do literární podoby, doplnil děj o cliffhangery, jako by šlo o román na pokračování. Dialogy jsou docela dobré, ale v ději je tolik vaty, až má čtenář podezření, že byl autor placený za slovo. Zdrojem děsu je tu násilí na dětech i zvířatech, znějí tu písně Beatles, které všichni znají a milují, otcové nejsou prakticky nikdy přítomní u svých rodin a matky nemají jména. Postavy se objevují jakoby odnikud a pak zase mizí do neznáma. Občas v duchu vidí vlky, kteří jsou metaforou pro „něco“ zlého a snad i jakýmsi pokusem o dotek nadpřirozena. Pointa hlavní dějové linie je zřejmá už v úvodu a zbytek je předvídatelný, byť trochu schizoidní. V závěru už se jedná spíše o horor, pro řešení kriminální zápletky nezbývá prostor, a tak se jako deus ex machina objeví vševědoucí detektiv, který vše vyřeší. Zmatená detektivka parazituje na skutečném příběhu, který je sám o sobě mnohem literárnější.

Jiří Klečka: Černý kos. Host 2025, 392 s.