Někdy v půlce devadesátých let jsem v časopisu Ikarie narazil na recenzi románu Krev elfů od polského autora Andrzeje Sapkowského. Recenzní rubrika „Ikárky“ pro mě v té době byla zásadním čtenářským kompasem – bylo mi dvanáct, neměl jsem kolem skoro nikoho, kdo by četl fantastiku, a o internetu jsem měl nanejvýš mlhavé představy. Recenze byla nadšená, a já si knihu pořídil. Tak začal můj mnohaletý vztah se Zaklínačem. Prvních pět let bylo ve znamení netrpělivého čekání na každý další díl románové pentalogie, ale také nelehkého vypořádávání se s posuny v Sapkowského stylu, který se stával čím dál více postmodernistickým. Konkrétní dojmy z četby už si ale nevybavím, převrstvila je další čtení. Jistý si nejsem ani tím, kolikrát jsem Zaklínače vlastně četl – původně bílé obálky knih dnes každopádně mají barvu houbové omáčky.
Dobře napsaná žánrová literatura má tu výhodu, že ji můžete číst jako dítě i jako dospělý, vracet se k ní v různých etapách života, a pokaždé v ní najdete něco, co vás zaujme, pobaví a ideálně také přiměje k zamyšlení. Zatímco návrat ke knihám průměrným či podprůměrným ve vás rozezní nanejvýš nostalgickou strunu, dobrá literatura – včetně fantasy – dokáže přinášet čtenářské potěšení znovu…Článek je přístupný předplatitelům*kám.